Stále častěji slýcháme, že „svět se topí v likviditě“ a že to ospravedlňuje očekávání dalšího růstu cen aktiv. Co však taková likvidita znamená a existuje skutečně důvod očekávat, že udrží další zvyšování cen akcií a nemovitostí?

Likvidní aktiva jsou aktiva připomínající hotovost, poněvadž je lze snadno na hotovost proměnit a použít k nákupu aktiv jiných. Podstata zřejmě spočívá v tom, že se kolem nás vyskytuje takových aktiv značné množství a že jsou za ně získávány peníze, které zvyšují ceny akcií, bydlení, pozemků, umění atd.

Tato teorie zní stejně povšechně a fundamentálně jako teorie, podle níž globální oteplování vede k tání ledovců a zvyšování hladiny moří po celém světě. Zvyšující se hladina moře by vysvětlila spoustu geologických i ekonomických dějů. Je zvyšující se finanční likvidita opravdu podobnou silou? A co je to vůbec za teorii?

Pojem „topit se v likviditě“ tradičně naznačuje, že centrální banky různých zemí světa příliš zvyšují peněžní nabídku, následkem čehož příliš mnoho peněz honí příliš málo zboží. Kdyby to však byl problém, pak by vyvolal zvýšení všech cen – včetně například cen oděvů nebo kadeřnických služeb. Právě to měl guvernér amerického Federálního rezervního systému (Fed) Arthur Burns na mysli, když v roce 1971 prohlásil, že se Spojené státy „topí v likviditě“ – v té době totiž panovaly obavy z všeobecné inflace.

Nedávná obliba používání obratu „topit se v likviditě“ však pochází z roku 2005, kdy řada centrálních bank utužovala svou monetární politiku. V USA Fed prudce zvyšoval úrokové sazby. Centrální banky po celém světě se od roku 2005 ve vztahu k všeobecné inflaci očividně chovají celkem zodpovědně. Podle MMF světová inflace měřená indexy spotřebitelských cen od roku 2005 obecně klesá a v roce 2007 se jen nepatrně zvýšila.

Je tedy tak trochu záhadou, proč lidé začali zmíněný obrat v roce 2005 tolik používat. Možná to nějak souviselo s téměř absolutně nulovou reakcí dlouhodobých úrokových sazeb na monetární „přitvrzení“. Pokud centrální banky utahují šrouby a dlouhodobé sazby nestoupají, pak je zapotřebí nějaké vysvětlení. Likvidita je jen hezky znějící slovo, jímž lze tento úkaz interpretovat.

Podle dalšího výkladu lidé velmi spoří a všechny tyto peníze putují do investičních aktiv, což zvyšuje ceny. S touto myšlenkou přišel před několika lety současný guvernér Fedu Ben Bernanke, když odkazoval na celosvětové „přesycení úspor“.

Ani v tomto případě však data uvedenou hypotézu nepotvrzují. Podle MMF si světová míra úspor zachovává od počátku 70. let poměrně důsledný sestupný trend, a přestože se od roku 2002 zvýšila, stále se nachází hluboko pod maximální úrovní dosaženou v předchozích třech desetiletích. Jistě, míry úspor v rozvíjejících se ekonomikách a ropných státech se od roku 1970 a zejména v posledních několika letech zvyšují, avšak to je vyváženo klesajícími mírami úspor v rozvinutých zemích.

Podle další interpretace znamená obrat „topit se v likviditě“ pouze to, že jsou úrokové sazby nízko. Úrokové sazby se však po celém světě od roku 2003 zvyšují. A v roce 2003 sotva někdo tvrdil, že se svět „topí v likviditě“. Tento výraz se začal používat v souvislosti se zvyšováním , nikoliv poklesem úrokových sazeb.

Ještě jiná teorie tvrdí, že změny našeho způsobu řízení rizik snížily rizikové prémie. Zvyšující se důmyslnost finančních trhů umožnila větší porcování, dělení a rozprostírání rizik než kdykoliv předtím. Svou roli při zvyšování cen aktiv pravděpodobně sehrál také značně vychvalovaný trh zajištěných dluhových obligací, který dělí rizika na tranže a klade různé úrovně rizika na různá místa podle ochoty je akceptovat. To je však opravdu jen teorie o řízení rizik u jistých typů výrobků, nikoliv u „likvidity“ jako takové.

Hyun Song Shin z Princetonské univerzity navrhl ve společné vědecké práci s Tobiasem Adrianem teorii nadbytečné likvidity, kterou v červnu přednesl v Bance pro mezinárodní platby ve švýcarském Brunnenu. Hyun Song Shin tvrdí, že likvidita pouze odráží mechanismus zpětné vazby, který je neustále přítomen: jakýkoliv počáteční šokový nárůst cen aktiv posiluje účetní bilanci finančních institucí, které v důsledku toho více půjčují a dál zvyšují ceny.

Pokud však obrat „topit se v likviditě“ znamená právě toto, pak je jeho dnešní rozšířené používání pouhým odrazem vysokých cen aktiv, které již máme. Dokonce by se dal tento výraz označit za přibližné synonymum výrazu „bublinovitý“.

Naposledy byl obrat „topit se v likviditě“ v módě krátce před krachem amerického akciového trhu 19. října 1987, kdy ceny akcií zaznamenaly největší jednodenní pád ve světových dějinách. Důvody tohoto krachu jsou spletité, ale jak jsem o týden později zjistil ve svém dotazníkovém průzkumu, lidé podle všeho v konečném důsledku nedůvěřovali hodnotě trhu. Proto se zajímali o takové strategie, které by jim umožnily jeho rychlé opuštění – například o strategie pojištění portfolia, jež byly v té době populární.

Termín „topit se v likviditě“ se často používal také v letech 1999 a 2000, těsně před velkým vrcholem na akciovém trhu. Zdá se tedy, že jeho obliba neodráží nic, nač bychom si mohli sáhnout, ale spíše jakýsi všeobecný pocit „bublinatosti“ trhů a nedostatek důvěry v jejich hodnotu. V rámci této interpretace je popularita zmíněného obratu důvodem k znepokojení: může totiž naznačovat psychologii trhu, která by mohla vést k nevyzpytatelnému poklesu cen.