Kosovo bývá často vydáváno za zkušební případ konceptu „humanitární“ intervence. Jak ovšem Irák zabředává do chaosu, diplomaté a vedoucí představitelé z celého světa si znovu kladou otázku, zda a kdy je patřičné, aby aliance států či mezinárodní společenství jako celek zasahovaly, pokud se nějaký svrchovaný stát zdá neschopen či neochoten bránit své občany před genocidou, válečnými zločiny nebo etnickými čistkami.

V centru této diskuse stojí takzvaná doktrína „zodpovědnosti chránit“. Jako ombudsman v Kosovu, jehož jmenovala Organizace spojených národů, mám v posledních pěti letech jedinečnou příležitost sledovat důsledky této doktríny po zásahu NATO v bývalé Jugoslávii v roce 1999. Kosovo se následně stalo mezinárodním experimentem v budování společnosti pod vedením Prozatímní správní mise OSN v Kosovu (UNMIK).

Experiment je zde správný výraz. Kosovo se totiž stalo Petriho miskou mezinárodní intervence. Jako člověk, který v Kosovu žije a pracuje dost dlouho na to, aby viděl dosavadní výsledek, tvrdím, že podobné experimenty vyžadují další zkoumání.

Je zřejmé, že potřeba mezinárodní intervence v případě krizí mnohdy vyvstává v určitém specifickém časovém období a často je zapotřebí značně rychlé reakce. V případě úvah o takové intervenci je však životně důležité zaměřit diskusi o mezinárodní strategii kromě vojenských faktorů také na rychlé zajištění spojené civilní a bezpečnostní přítomnosti. To platí zejména tam, kde lidská utrpení způsobuje místní konflikt, jak tomu bylo v Kosovu.

Okamžité rozmístění dostatečných civilních a bezpečnostních složek během prvních měsíců po ukončení náletů NATO v roce 1999 mohlo poskytnout vhodné ochranné mechanismy proti zpětné reakci, v jejímž rámci se z původních obětí stali pronásledovatelé. Mírové jednotky NATO nedostaly pokyn, aby bránily únosům, zmizením, vraždám z odplaty a masivnímu ničení majetku skupinami etnických Albánců, což vedlo k mohutným etnickým čistkám, tentokrát na straně nealbánského (převážně srbského) obyvatelstva.

V důsledku tohoto zanedbání se dnešním Kosovem šíří škodlivé sociální a politické reziduum. Místo aby se regionální konflikt ochlazoval, mezietnická nenávist zůstává stejně rozžhavená jako kdykoliv předtím.

Kromě absence dostatečné civilní a bezpečnostní přítomnosti, která by všechny komunity ujistila, že jim nehrozí žádné nebezpečí, vytvořila další napětí také celková absence právních mechanismů, jež by zajistily rychlou spravedlnost za zločiny spáchané během intervence i po ní. Toto napětí je tak všudypřítomné, že jakoukoliv naději na byť i pouhé zahájení tolik potřebného procesu usmíření je dnes nutno odsunout daleko do budoucna.

Podobně věnovalo mezinárodní společenství v Kosovu jen málo času pomoci někdejším bojovníkům, aby se zamysleli nad svou kolektivní zodpovědností za zvěrstva bez ohledu na to, nakolik přímá či nepřímá byla jejich osobní účast na nich. Bez takového úsilí připomíná snaha o zlepšení situace stavbu domu na písečné duně.

Tato absence prozíravosti a plánování v souvislosti s následky ozbrojené intervence je nejen nebezpečná pro lidi, kteří byli údajně „zachráněni“; je přímo kontraproduktivní. Nebude-li humanitární intervence strukturována způsobem, který zaručí základní bezpečnost, pak skrytá nepřátelství, jež si tuto intervenci původně vynutila, nezeslábnou, nýbrž zesílí.

Zdá se tedy, že šest let po intervenci NATO má Kosovo ke stabilitě a sociálnímu smíru stejně daleko jako kdykoliv předtím. Navzdory četným ujištěním orgánů OSN, že Kosovo je na cestě k usmíření a skutečné samosprávě, představitelé NATO naznačují, že existují plány, jak v této provincii zachovat dlouhodobou vojenskou přítomnost za účelem „zajištění úspěšného dokončení politického procesu“.

To mě přivádí k dalšímu klíčovému bodu: pro úspěch jakékoliv budoucí humanitární intervence je použitelná strategie odchodu stejně důležitá jako strategie vstupu. Má-li mít mezinárodní intervence věrohodnou šanci na úspěch, je zapotřebí mít již od počátku stanovena jasná kritéria, co vlastně „úspěch“ znamená. Pouze takto průhledná kritéria mohou umožnit řádné ukončení angažmá mezinárodních aktérů. V Kosovu podobná průhlednost neexistovala a neexistuje; v důsledku toho nemají NATO a OSN jasnou představu, kdy a jak by měly odejít.

Někdo kdysi správně poznamenal, že je snadné bombardovat, ale mnohem těžší budovat; je poměrně snadné porazit režim vojenskou cestou, ale daleko obtížnější je dosadit na jeho místo pevnou a udržitelnou občanskou společnost. Valné shromáždění OSN by to mělo mít na paměti, až začne kodifikovat doktrínu „zodpovědnosti chránit“.