DILLÍ – Ratifikace historické jaderné smlouvy mezi Indií a USA americkým Kongresem znamená pozoruhodný nový vývoj v mezinárodních vztazích. Smlouva, která byla původně podepsána v červenci 2005, představuje významný mezník v sílícím partnerství mezi nejstarší a největší demokracií na světě.

Přináší uznání toho, co bychom mohli označit za „indickou výjimku“, tedy rozhodnutí jediné světové supervelmoci spolu se všemi dalšími státy zapojenými do obchodu se štěpnými materiály prodávat tyto materiály Indii navzdory faktu, že tato země odmítla podepsat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) a provedla dva jaderné testy.

Indie odmítla podepsat NPT ze zásady, poněvadž tato smlouva představuje poslední výspu apartheidu v mezinárodní soustavě, když pěti stálým členům Rady bezpečnosti Organizace spojených národů přiznává právo být jadernými státy, zatímco ostatním stejné právo upírá. Indie je dlouhodobým zastáncem globálního jaderného odzbrojení a její morální postoj k NPT se těší takřka jednomyslné podpoře občanů. Rovněž její zbrojní program je doma široce (byť zdaleka ne všeobecně) podporován coby nezbytná podmínka bezpečnosti v nebezpečném regionu.

Na rozdíl od Íránu a Severní Koreje, které NPT podepsaly a poté porušily jeho ustanovení prostřednictvím tajného jaderného zbrojního programu, Indie své jaderné zbraně vyvíjí otevřeně a v otázce nešíření má hvězdnou bilanci, neboť své technologie nikdy neexportovala a nikdy nevyzradila jaderné tajemství. Její jaderný program navíc podléhá přísné civilní kontrole.

Toto vše je implicitně obsaženo v čerstvě ratifikované indicko-americké dohodě, která přežila tvrdá bilaterální jednání, kodifikaci jejích ustanovení do amerického práva a jednomyslné schválení Radou guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) letos v srpnu. Totéž nakonec bez dalších podmínek učinila také Skupina jaderných dodavatelů čítající 45 zemí, když ji Bushova administrativa vybídla, aby následovala příkladu IAEA.

Jednání v americkém Kongresu bylo posledním dějstvím dlouhého dramatu, které umožnilo americkým firmám ucházet se o indické jaderné kontrakty, což je oblast, v níž budou čelit tvrdé konkurenci z Francie a Ruska. Hlavní význam dohody by však měl být spatřován ve vzkvétajícím vztahu mezi Indií a Spojenými státy. Ten během studené války oslabila americká podpora Pákistánu a vedoucí role Indie v hnutí nezúčastněných zemí, avšak v posledních deseti letech mají k sobě obě země stále blíže.

Bilaterální obchod vzkvétá. Americké firmy v uplynulých deseti letech zpětinásobily objem svých investic v Indii. Indové popisují výsledky magnetické rezonance amerických pacientů, poskytují americkým zákazníkům podporu v call-centrech a zajišťují americkým firmám prvotřídní služby v oblasti výzkumu a vývoje. Výzkumy veřejného mínění přitom opakovaně prokázaly, že Indie je v rozvojovém světě jednou z mála zemí, kde se Spojené státy stále těší značnému věhlasu.

Také indická přítomnost v USA je viditelnější než dříve. Počet indických studentů na amerických univerzitách je vyšší než počet cizinců z jakékoliv jiné země. Úspěchy stále početnější populace Indoameričanů učinily z této skupiny v USA vlivnou menšinu, která zahrnuje tisícovky lékařů a zdravotních sester, vynalézavé profesionály ze Silicon Valley (jeden z nich vyvinul procesor Pentium, jiný zase vytvořil Hotmail), generálního ředitele Citigroup, generální ředitelku PepsiCo, dva americké astronauty nebo mladého guvernéra Louisiany – jakož i řadu taxikářů, čerpadlářů a prodavačů v non-stop prodejnách.

Po celé zemi se šíří „kliniky jógy“, i v těch nejodlehlejších předměstských zástavbách rostou jako houby po dešti indické restaurace a DVD s bollywoodskou produkcí si překvapivě našly příznivce i mezi Američany. Indická stopa v americkém povědomí se za pouhou půlgeneraci diametrálně změnila.

Je zřejmé, že Bushova administrativa i Kongres vzali toto stále intenzivnější partnerství v potaz, když jadernou smlouvu mezi Indií a USA schválili. V obou zemích měla dohoda samozřejmě i odpůrce. V USA proti ní brojili „ajatolláhové nešíření“, kteří pokrytecky pokládají jaderné zbraně za nevýslovné zlo, pokud se ovšem nenacházejí v jejich vlastních rukou. V Indii se proti ní postavily některé strany na levici i na pravici – ty první tvrdily, že smlouva zaprodává indickou zahraniční politiku USA, zatímco ty druhé argumentovaly tím, že dohoda nejde dostatečně daleko, aby zachovala jadernou nezávislost Indie.

Stejně jako u všech dobrých smluv však i na této dohodě nakonec vydělají obě strany: Indii smlouva pomůže vyrovnat se s ochromujícím nedostatkem energie, neboť umožní zvýšit kapacity pro výrobu jaderné energie na trojnásobek, a americkým firmám zajistí významné obchodní příležitosti v podobě prodeje reaktorů a jaderných technologií. A protože budou indická civilní jaderná zařízení podléhat mezinárodním inspekcím, naplňuje smlouva také důležitý zahraničně-politický cíl Spojených států, když řadí Indii mezi státy nešířící jaderné zbraně. Navíc není pochyb o tom, že pomohou-li Spojené státy Indii růst, vyslouží si tím vděčnost největší demokracie a volného trhu na světě.

Dohoda nezmění přes noc energetickou situaci Indie ani neukončí závislost této země na drahém dovozu paliv. Její schválení však potvrzuje, že vztah mezi USA a Indií má potenciál stát se jedním z nejtěsnějších a strategicky nejvýznamnějších vztahů USA v jednadvacátém století. V době, kdy Amerika zápasí s finanční krizí a zabředává do potíží na Blízkém východě a ve střední Asii, může být zpečetění této dohody s Indií jedním z mála trvalých zahraničně-politických úspěchů těžce zkoušené Bushovy administrativy.