Jedno z nejpodivnějších tvrzení v debatách o sociálním pojištění, jež v současnosti rozčeřily nejbohatší země světa, je to, že státem financované dávkově definované penzijní programy (například americký systém Social Security) jsou zastaralé. Tyto programy vyhovovaly, argumentuje se, průmyslovému hospodářství generací narozených během Velké hospodářské krize a po druhé světové válce, ale v dnešní postindustriální ekonomice špičkových technologií a sítí jsou už nemoderní.

Zastánci tohoto argumentu navrhují jiný model. Tak jako firmy, které dnes raději podporují penze pracujících prostřednictvím příspěvků na soukromé účty zaměstnanců, vlády by také měly nabízet (nebo vyžadovat) příspěvky na účty v soukromém vlastnictví. Hodnota těchto účtů by kolísala s trhem, neboť by se neopírala o dávkově definovaný plán, který zaručuje dostupnost fixní sumy reálných prostředků při odchodu do penze.

Jde o zvláštní argument, protože ekonomii současného stavu bere od nesprávného konce. Když existuje mnoho firem, které pracujícím nabízejí dlouhodobé dávkově definované starobní důchody, je pro vládu méně výhodné zakládat paralelní dávkově definovaný plán a od pracujících požadovat, aby se do něj zapojili. Konec konců, v takovém světě mohou jít ti, kdo si dávkově definovaných penzí vysoce cení, pracovat do firem, jež takové penze nabízejí.

Největší přínosy vládního požadavku, aby se pracující také podíleli na národním systému sociálního zabezpečení, plynou těm pracujícím, kteří by si dávkově definovaných penzí měli vysoce cenit, ale nedokázali si zatím uvědomit, co jsou jejich skutečné priority. Plynou rovněž relativně chudým pracujícím, kteří nemají dostatek vyjednávací moci, aby své šéfy přiměli k nabídce penzí, které skutečně chtějí – a potřebují.

Dnes však nenajdeme mnoho společností, které jsou ochotné nabídnout dlouhodobé dávkově definované penzijní programy. Jedním důvodem je to, že si firmy v současnosti uvědomují svou dlouhodobou křehkost mnohem víc než během desítek let po druhé světové válce. Riziko dávkově definovaných plánů na sebe nechce brát ani americká IBM, která si na stabilitě zakládá.

Riziko, jež dávkově definované penze přinášejí, dříve firmám, jež je nabízely, vyrovnávaly dva přínosy. Zaprvé, skutečnost, že odchod od firmy obvykle znamenal vyplácení penze ve sníženém rozsahu, zvyšovala zaměstnaneckou loajalitu. Zadruhé, úslužně optimistické předpoklady účetních ohledně výnosů z důchodových rezerv, společně s vyšší schopností větších firem snášet rizika, dodávaly lesku finanční situaci, již společnosti mohly vykazovat investorům.

Dnes se rizika považují za mnohem větší a výnosy za menší. Ještě menší část zaměstnavatelů tak nabízí něco, co by se podobalo dávkově definovaným penzím.

Odklon od soukromých dávkově definovaných penzí napříč bohatým jádrem světového hospodářství je špatný, protože rozložení aktiv ukazuje, že pracující nižšího a středního věku si dávkově definovaných penzí mimořádně vysoce cení. Historicky je veliký rozdíl mezi předpokládanými výnosy nízkorizikových aktiv, jako jsou vládní nebo dobře investičně hodnocené dluhopisy, a vysoce rizikovými aktivy, jako jsou akcie a nemovitosti. Do určité míry, jak tvrdí ekonomové jako Robert Barro z Harvardu a matematici jako Benoit Mandelbrot, to může být tím, že vysoce rizikové investice jsou ve skutečnosti mnohem rizikovější, než naznačují teorie a matematika, o něž se opírají standardní finanční postupy.

Přinejmenším podle mého názoru je to zčásti způsobeno tím, že myšlení investorů příliš ovládá vzpomínka na roky jako 1930 a 2000, kdy se akciím dařilo velice špatně. Pracující i ostatní podílníci připisují příliš vysokou hodnotu bezpečnosti, zajištěnosti a předvídatelnosti, takže plán dávkově definovaných penzí je mimořádně hodnotný.

V dnešním světě jsou však pouze národní vlády dostatečně velké, aby byly jistou zárukou, že až půjdou pracující do penze, penzijní aktiva budou dostupná. Jsem natolik sociálním demokratem, že jsem přesvědčen, že pokud existuje nějaká ekonomická služba nebo požitek, jichž si občané mimořádně cení a jež dokáže zajistit jedině vláda, pak je má vláda zajišťovat.

My ekonomové víme, kolik nedostatků má rozšiřování činnosti vlády mimo její základní úlohu, která spočívá v poskytování skutečných veřejných statků, jako je obrana, veřejná bezpečnost a spravedlnost, a zajišťování pobídek pro občany, jež mají vyvažovat dopady skutečných tržních nezdarů. Má-li soukromý trh flexibilitu dvou rukou, pak státní byrokracie má přinejlepším dva prsty.

Avšak výběr daní ze mzdy od desítek milionů pracujících a vypisování desítek milionů penzijních šeků je právě takový rutinní, poloautomatický úkol, jaký vláda může plnit dobře. Vzhledem k tomu, že soukromé firmy od dávkově definovaných programů odstupují, je oproti minulosti ještě důležitější a hodnotnější, aby to vláda v naší postindustriální společnosti a ve věku sítí dělala.