Írán bude nadále obohacovat uran, ať už se americkým prezidentem stane republikán nebo demokrat. Spojené státy se zároveň budou stavět proti jakémukoli íránskému jadernému programu, i civilnímu, protože ten by přispěl ke stabilitě teheránského režimu. Vztahy mezi USA a Íránem tak zřejmě budou v nadcházejících letech sužovat jaderná pnutí.

Občas se tvrdí, že Írán jadernou energii vzhledem k obrovským zásobám ropy a zemního plynu nepotřebuje. Íránská vláda je však pod ekonomickým a politickým tlakem, aby zajišťovala čím dál větší množství elektřiny pro svou rostoucí populaci a křehké hospodářství. Použití ropy nebo zemního plynu k domácí výrobě elektřiny ohrožuje exporty ropy a plynu, jež tvoří páteřní zdroj státních příjmů. Ba vzhledem k tomu, že domácí spotřeba ropy roste vyšším tempem než produkce, příjmy státu z vývozů ropy se krátí už teď.

Jaderná energie tudíž zastaví propad státních příjmů, neboť uvolní větší množství ropy a zemního plynu na vývoz. Dobývání íránských zásob zemního plynu by levnou jadernou energii nenahradilo, protože plyn je mnohem výnosnější, použije-li se jinak než k výrobě elektřiny.

Íránská vláda se obává, že výpadky elektrického proudu, pomalý hospodářský růst a vysoká nezaměstnanost obrátí obyvatelstvo proti ní. Jakmile zesílí sociální pnutí, bude následovat politická vřava.

Jaderná energie nabízí možnost levné a hojné elektřiny, která přispěje k sociální a politické stabilitě. Íránští experti tvrdí, že při zvažování kompromisu mezi vnitřním nepokojem a vnějšími sankcemi musí íránská vláda volit mezi domácí a mezinárodní bezpečností.

Domácí tlak by snadno mohl režim svrhnout, mezinárodní tlak ovšem nikoliv. Dějiny jsou na straně íránské vlády. Islámská revoluce přežila brutální válku s Irákem, ekonomické sankce i desetiletí mezinárodního tlaku a izolace ze strany USA. Navíc si íránští vůdci pamatují, že šáh byl nucen v roce 1979 ze země prchnout, ačkoliv měl silnou mezinárodní podporu.

Přestože snad existují bezpečnostní důvody, proč bude každá administrativa USA bránit i civilnímu jadernému programu, američtí zákonodárci musí také pochopit strategický vliv, který jaderná energie bude mít na íránský režim. USA a Írán spolu už od roku 1979 vedou války skrze prostředníky a jejich pokračující konflikt znamená, že války prostředníků budou v Libanonu, Iráku, Afghánistánu a v regionu kolem Kaspického moře pokračovat, stejně jako války obchodní a investiční. Vskutku, dokud budou mít Čína a Rusko peníze na investice a zbraně na prodej, většina sankcí OSN bude bezzubá.

Írán bude světovému společenství nadále vyhrožovat, že použije svou ropnou zbraň, což je ale velice nepravděpodobné. Za žádného scénáře není v íránském zájmu omezit ropné exporty, natož je zastavit. Domácí tlak, nacionalistické cítění a potřeba zlepšit svou vyjednávací pozici vůči západním zemím by mohly íránskou vládu donutit k reakci na přísné sankce OSN nebo na vzdušný úder proti íránským jaderným zařízením. I za těchto krajních okolností ovšem Írán bude potřebovat své ropné příjmy. Symbolické omezení vývozu nebo embargo jsou sice možné, ale na světové trhy s ropou by neměly větší vliv.

Íránská vláda má mnohem účinnější možnosti jak odpovědět na útoky ze strany USA a jejich spojenců. Její přívrženci v Iráku by mohli ochromit irácké ropné exporty z Basry, což by poškodilo americké plány v Iráku a zároveň zvýšilo íránské příjmy z ropy, anebo prostřednictvím útoků na silnice a mosty, zejména na dálnici mezi Kuvajtem a Bagdádem, omezit dostupnost paliva pro armádu USA.

Světové společenství bude nadále platit vysokou cenu za uvíznutí v mrtvém bodě ohledně jaderné otázky, což v nadcházejících letech vrhne stín na světové trhy s ropou. Někteří odborníci tvrdí, že už teď zvýšilo ceny ropy asi o 15 USD za barel.

Je ironické, že íránský civilní jaderný program by zvýšil americkou a světovou energetickou bezpečnost, neboť by uvolnil více ropy a plynu pro světový trh. Pravděpodobnost tohoto scénáře ovšem snižuje jak americké odhodlání destabilizovat Írán, tak odhodlání íránské vlády udržet si moc.