Projekt integrace Evropy nemá v dějinách obdoby. V uplynulém tisíciletí žila Evropa v neklidné rovnováze a vedla ke zrodu všech velkých impérií, která v posledních 500 letech ovládala a usmiřovala svět. Osm či devět jejích hlavních národů mezi sebou svádělo válku, kdykoliv hrozilo, že některý z nich bude usilovat o nadvládu nad ostatními. Evropa nám dala poslední dvě světové války a do účetní bilance zrůdností je nutno připsat i její dvě zvrácená zdokonalení umění vraždy: holocaust a gulagy.

Šedesát let po skončení poslední války - což je ve světle dějin kraťoučký okamžik - je 25 evropských národů včetně téměř všech států na tomto kontinentu sjednoceno ve společném projektu, který zaručuje definitivní mír. Institucionalizace Evropy znemožňuje válku a podněcuje k usmíření: mezi Francií a Německem, mezi katolíky a protestanty v Irsku a zanedlouho také mezi Maďary a Rumuny. Hluboká hospodářská integrace a společná obchodní politika současně vytvářejí z Evropské unie zónu prosperity, která je poměrně dobře chráněna před současnými finančními krizemi.

Ti, kdo snili o jediném federálním státu schopném vést silnou zahraniční politiku za podpory mocných ozbrojených složek, jsou možná podobou dnešní EU zklamáni. Je ovšem chybou zaměřovat se příliš na nedostatky unie a ignorovat mimořádnou realitu, která před námi existuje. Ačkoliv je Evropa spíše prostorem řízeným sdílenou vládou zákona než výrazem jednotné politické vůle, v současné době se stává největší hospodářskou mocností na světě.

Jde o historickou událost nesmírného významu. To ovšem neumlčelo kritiky EU, kteří si stěžují, že unie je dítětem nikým nevolených technokratů a vlád sjednávajících smlouvy za zády vlastního lidu.

To je sice pravda, ale jen do určité míry. V minulosti Evropa skutečně trpěla nedostatkem demokratické legitimity. Avšak od jedné smlouvy ke druhé (bylo jich celkem osm), od jedné fáze integrace k následující rozšiřovaly postupně národní vlády, které byly vůči tomuto vnímání „demokratického deficitu" citlivé, pravomoci Evropského parlamentu. Z původně poradního orgánu se tak pomalu vyvinul parlament jako každý jiný.

Jediným atributem národního parlamentu, který Evropský parlament stále postrádá, je možnost zákonodárné iniciativy. Jinak jde o normální zákonodárný sbor, který se vyvíjí v nositele důvěry - případně nedůvěry - obyvatel ve vládu (v tomto případě v Evropskou komisi).

Třebaže pravomoc schvalovat či odvolávat vládu vyplývá z Amsterdamské smlouvy, která byla ratifikována v roce 1997, Evropský parlament jí nevyužil - až do nynějška. V posledním říjnovém týdnu prohlásil italský kandidát na funkci evropského komisaře pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost Rocco Buttiglione před parlamentem, že homosexualita je hřích a že ženy by se měly držet doma a nechat se ochraňovat muži, aby mohly vychovávat děti.

Nikdo nezpochybňuje Buttiglioneho právo uvažovat takovým způsobem. Tím se ovšem diskvalifikuje z vedoucí funkce v oblasti, v níž Evropský parlament po více než 20 let důsledně zastával mnohem pokrokovější linii, ať už v otázce práv menšin - včetně menšin sexuálních - nebo v otázce rovnosti mužů a žen.

Evropský parlament se však u Buttiglioneho nezastavil. Poslanci byli rovněž šokováni, když se dozvěděli, že nizozemská kandidátka na funkci komisařky pro hospodářskou soutěž sedí ve správních radách mnoha významných finančních institucí, což by z ní ve vztahu ke komisi učinilo soudce a zároveň zúčastněnou stranu. O zbytek se postarala arogance designovaného předsedy komise Josého Barrosa a jeho očividné pohrdání parlamentem. Těsně před schvalovacím hlasováním Barroso svůj návrh složení komise preventivně stáhl, poněvadž věděl, že by prohrál.

Někteří lidé označili stažení navrhované komise za ústavní krizi. To je ovšem absurdní. Co je pro Barrosa výstrahou, je pro EU upevněním demokracie. Kontrola výkonné moci je koneckonců přesně tím, co mají parlamenty dělat. Barroso je i nadále osobně pověřen sestavením komise a má několik týdnů na to, aby navrhl jiný tým. Totéž se mohlo stát v kterémkoliv z našich národních parlamentů.

Evropa toto vyvažování mocí potřebuje, aby mohla být uznávána jako plně demokratické zřízení. Legitimita nové komise se po druhém kole posuzování pouze zvýší. Uplatněním svého demokratického práva tak Evropský parlament posílil Evropu.