Střední východ je jako soudek prachu; někteří klíčoví hráči na všech stranách čekají na každou příležitost ke zničení svých nepřátel za pomoci kulek, bomb a raket. Jedno z obzvlášť zranitelných míst Izraele a opakovaná příčina násilí je věznění zajatců. Militantní Palestinci a Libanonci vědí, že zajatý izraelský voják nebo civilista bude buď příčinou konfliktu, nebo cenným trumfem při výměně vězňů. Tento předpoklad se zakládá na několika takových obchodech, mimo jiné na výměnách 1150 Arabů, zejména Palestinců, za tři Izraelce v roce 1985, 123 Libanonců za ostatky dvou izraelských vojáků v roce 1996 a 433 Palestinců a dalších osob za izraelského obchodníka a těla tří vojáků v roce 2004.

Tento úskok vyvolal obnovené násilí, které propuklo v červnu, když Palestinci prokopali tunel pod bariérou, která obklopuje Gazu, a napadli několik izraelských vojáků, přičemž dva zabili a jednoho zajali. Nabídli výměnu vojáka za propuštění 95 žen a 313 dětí, již jsou mezi bezmála 10 tisíci Arabů v izraelských věznicích, avšak tentokrát Izrael obchod odmítl a zaútočil na Gazu ve snaze vojáka osvobodit a zastavit raketové ostřelování Izraele. Výsledné ničení přineslo usmíření mezi válčícími palestinskými frakcemi a jejich podporu napříč arabským světem.

Ozbrojenci z Hizballáhu v jižním Libanonu poté zavraždili tři izraelské vojáky a dva další zajali a trvali na stažení Izraele ze sporného území a na výměně vojáků za některé z několika tisíc vězněných Libanonců. Libanon zasypaly izraelské bomby a rakety, a to s americkou podporou. Rakety Hizballáhu, dodané Sýrií a Íránem, brzy udeřily na severní Izrael.

Je nepopiratelné, že Izrael má právo bránit se proti útokům na své občany, avšak je nehumánní a kontraproduktivní trestat civilní obyvatele s nelogickou nadějí, že vinu za vyprovokování pustošivé reakce nějakým způsobem připíší Hamasu a Hizballáhu. Výsledkem je naopak široká arabská a celosvětová podpora, jež se za těmito skupinami sešikovala, zatímco odsudky Izraele i Spojených států sílí.

Izrael opožděně vyhlásil, ale neuskutečnil dvoudenní přestávku v bombardování Libanonu, v reakci na celosvětový odsudek leteckého útoku na libanonskou obec Kana, kde bylo zabito 57 civilistů a kde před 10 lety z téhož důvodu zahynulo 106 lidí. Stejně jako tehdy přišly projevy „hluboké lítosti“, slib „bezodkladného prošetření“ a vysvětlení, že letadly shazované letáky rodiny v okolí v předstihu varovaly a vyzvaly k opuštění domovů.

V Libanonu je naléhavě potřeba, aby ustaly izraelské útoky, aby řádné libanonské ozbrojené síly získaly kontrolu nad jižní částí země, aby Hizballáh přestal existovat jako samostatná bojová síla a aby se zabránilo dalším útokům proti Izraeli. Izrael by se měl stáhnout ze všech libanonských území, včetně farem Šibáa, a propustit libanonské vězně. Ministerský předseda Ehud Olmert přesto takové příměří odmítl.

Jde o ambiciózní naděje, avšak i kdyby Rada bezpečnosti OSN přijala a uskutečnila rezoluci, která by k takovému řešení nakonec vedla, přineslo by to pouze další náplast a dočasný oddech. Je tragickou skutečností, že současný konflikt je součástí nevyhnutelně se opakujícího cyklu násilí, plynoucího z neexistence komplexního urovnání na Středním východě a ještě zjitřovaného téměř bezprecedentní šestiletou nepřítomností jakékoli opravdové snahy tohoto cíle dosáhnout.

Lídři na obou stranách ignorují silné majority, jež touží po míru, a dovolují, aby extremisty vyvolávané násilí bránilo všem nadějím na vybudování politického konsenzu. Traumatizovaní Izraelci lnou k falešné naději, že jejich životům dodají bezpečí postupná jednostranná stažení z okupovaných území, zatímco Palestinci před sebou vidí svá zbylá území, zredukovaná na o málo víc než jen lidská smetiště obklopená provokativní „bezpečnostní bariérou“, která přátele Izraele uvádí do rozpaků a bezpečí ani stabilitu nepřináší.

Obecné parametry dlouhodobé dohody počítající se dvěma státy jsou dobře známé.

V tomto trýzněném regionu nikdy žádný národ nedosáhne smysluplného a trvalého míru, dokud bude Izrael okupováním arabských území a utlačováním Palestinců porušovat klíčové rezoluce OSN, oficiální americkou politiku i mezinárodní „cestovní mapu“ k míru. Kromě vzájemně vyhovujících dohodnutých úprav je zapotřebí ctít oficiální hranice Izraele z doby před rokem 1967. Jak tomu bylo u všech předchozích administrativ od založení Izraele, lídři vlády USA musejí jít v čele snahy dosáhnout této už tak dlouho opožděné mety.

Zásadní překážkou pokroku je zvláštní politika administrativy USA tkvící v tom, že dialog o kontroverzních záležitostech bude rozšířen jen jako odměna za servilní chování a že ti, kdo odmítají tvrzení USA, z něj budou vyloučeni. Má-li být dosaženo bezpečných dojednaných uspořádání, bude zapotřebí se přímo angažovat s Organizací pro osvobození Palestiny nebo palestinskou samosprávou a s vládou v Damašku. Neschopnost pojmenovat záležitosti a oslovit lídry, jichž se věc týká, hrozí vznikem linie ještě větší nestability, která se potáhne od Jeruzaléma přes Bejrút, Damašek a Bagdád až po Teherán.

Lidé na Středním východě si zaslouží mír a spravedlnost a my v mezinárodním společenství jim dlužíme své silné vedení a podporu.