PEKING – Co je velkou novinkou našeho věku? To se den ze dne mění, ale počítáme-li čas na staletí, silným kandidátem je zajisté urbanizace lidstva. Ve městech dnes žije víc než polovina světové populace, přičemž v roce 1800 to byla necelá 3 %. Očekává se, že do roku 2025 bude jen v samotné Číně 15 „megaměst“, každé přinejmenším s 25 miliony obyvatel. Mají sociální kritici právem obavy z atomizované osamělosti života ve velkoměstě?

Je pravda, že města nedokážou poskytnout onen výrazný pocit sounáležitosti, jímž se často vyznačují vsi a maloměsta. Ve městech se ale vytváří jiná forma společenství. Lidé jsou nezřídka na svá města hrdí a usilují o tříbení jejich svébytných komunálních kultur.

Hrdost na vlastní město má dlouhou historii. Ve starověku se Athéňané identifikovali s demokratickým étosem města, zatímco Sparťané se pyšnili reputací svého města co do vojenské kázně a síly. Samozřejmě, dnešní urbánní plochy jsou obrovské, rozmanité a pluralitní, takže se může zdát zvláštní říkat, že moderní město má určitý étos, jímž své obyvatele uvědomuje o kolektivním životě.

Jenže rozdíly třeba mezi Pekingem a Jeruzalémem ukazují, že města svůj étos mají. Obě jsou koncipována tak, že mají jádro obklopené soustřednými kruhy, avšak jádro Jeruzaléma vyjadřuje duchovní hodnoty, kdežto jádro Pekingu symbolizuje politickou moc. A étos formuje město víc než jeho lídři. Peking přitahuje přední politické kritiky Číny, zatímco sociální kritici Jeruzaléma obhajují výklad náboženství, který za posvátné pokládá spíš osoby než neživé objekty. V obou případech platí, že navzdory výhradám ke konkrétním dogmatům převládající ideologie samotný étos zpochybňuje málokdo.

Nebo si vezměme Montreal, jehož obyvatelé musejí proplouvat zrádnými vodami jazykové politiky města. Montreal je relativně úspěšný příklad města, v němž se cítí doma anglicky i francouzsky hovořící lidé, leč politické aréně přesto vévodí jazykové debaty – a utvářejí pro obyvatele města určitý étos.

Zvláštním případem je Hongkong, kde kapitalistický způsob života je natolik zásadní, že je vetknut do ústavy (Základního zákona). Kapitalismus v hongkongském stylu se však nezakládá na prostém usilování o hmotný zisk. Staví na konfuciánské etice, která vlastnímu zájmu nadřazuje péči o ostatní, což pomáhá vysvětlit, proč má Hongkong nejvyšší míru charitativního dárcovství ve východní Asii.

Naproti tomu Paříž má romantický étos. Pařížané ale odmítají banální hollywoodskou koncepci lásky jako příběhu, který jednou provždy končí štěstím. Jejich představa romance je ukotvena ve vzdoru vůči staromódním hodnotám a předvídatelnosti buržoazního života.

Svébytnou identitu, na niž jsou obyvatelé pyšní, má skutečně mnoho měst. Městská hrdost – již nazýváme „civismus“ – je dnes klíčovou složkou naší totožnosti. To má svůj význam mimo jiné proto, že města s jasným étosem dokážou lépe odolávat homogenizačním tendencím globalizace. Když své nadčasové a organické ideály vyhlašují státy, je to znepokojivé, ale potvrzení svébytnosti města může být znakem zdravého vývoje.

Čínská města se snaží uniformitě bránit kampaněmi za oživení jejich jedinečného „ducha“. Charbin se kupříkladu pyšní svou historií tolerance a otevřenosti vůči cizincům. Pohlédneme-li jinam, třeba oficiální webové stránky Tel Avivu se chlubí, vedle jiných předností, progresivní úlohou města jako světového centra homosexuální komunity.

Hrdost na město také může bránit krajnímu nacionalismu. Většina lidí potřebuje určitou kolektivní identitu, ale je patrně lepší ji nalézt v příchylnosti k městu než ve vazbě na stát, který je vyzbrojený a ochotný pustit se do střetů s nepřáteli. Když dojde na národní závazky, jedinci se silným citem pro civismus se mohou rozhodovat nejen na základě pouhého vlastenectví.

Města se silným étosem také mohou dosahovat politických cílů, jež je na národní úrovni těžké plnit. Číně, Spojeným státům, a dokonce i Kanadě může trvat roky, než zavedou seriózní programy zaměřené na řešení změny klimatu. Města jako Chang-čou, Portland a Vancouver se ovšem pyšní svým „zeleným“ étosem a v oblasti ochrany životního prostředí jdou daleko za národní požadavky.

Urbanizaci se klade za vinu celá škála moderních společenských neduhů, od kriminality a neslušnosti po odcizenost a anomii. Avšak tím, že nás naše města naplňují svým jedinečným duchem a identitou, mohou ve skutečnosti přispět k tomu, že se lidstvo dokáže vypořádat s výzvami jedenadvacátého století.