LONDÝN – Je tomu něco málo přes tři roky, co jsem v době, kdy se naplno rozjížděla finanční krize, publikoval průvodce po mezinárodní soustavě finanční regulace, knihu Global Financial Regulation: The Essential Guide. Popisovala spletitou pavučinu komisí, rad a agentur s překrývajícími se zodpovědnostmi, nereprezentativním obsazením a nedostatečnými donucovacími pravomocemi – systém vybudovaný postupným rozšiřováním během dekád, bez vůdčí ruky architekta či ústředního orgánu, který by prosazoval soudržné globální regulatorní normy.

Po událostech uplynulých let, jež názorně předvedly rizika, která z těchto nedostatků plynou, a po bezpočtu summitů a konferencí by dnes průvodce po finanční regulaci roku 2008 měl být zcela zastaralý. Jenže bohužel není.

Pravda, něco se změnilo k lepšímu. Na vrcholu pyramidy byla skupina G7 nucena ustoupit širší G20, což do rozhodovacího propletence vtáhlo země typu Číny a Indie jako plnoprávné partnery. Summity G20 jsou tudíž těžkopádnější, což je ale jednoduše odrazem reality probíhajícího přesunu ekonomické moci ze Západu na Východ.

Nemá smysl předstírat, že k tomuto posunu nedochází nebo že v Mumbaí či Pekingu budou otrocky dodržovat normy stanovené v New Yorku a Londýně, pokud se Čína a Indie nebudou na rozhodování podílet. Posílení významu G20 je tedy namístě přivítat.

Došlo ještě k jedné důležité změně. Fórum pro finanční stabilitu (FFS), vytvořené po asijské finanční krizi jako neformální koordinační orgán, když Spojené státy odmítly cokoli silnějšího, se přejmenovalo na Radu pro finanční stabilitu (RFS). „Rada“ zní působivěji, autoritativněji a trvaleji než pouhé „fórum“. V esoterickém světě mezinárodní finanční diplomacie mají jemné posuny v terminologii svůj význam.

Změna názvu by nám ale neměla zakrývat fakt, že RFS nemá o nic víc pravomocí než FFS. Summity G20 opakovaně požádaly jejího předsedu Maria Draghiho (momentálně favorita mezi zvažovanými nástupci Jeana-Clauda Tricheta na postu prezidenta Evropské centrální banky) o aktuální informace o pokroku regulatorní reformy, leč RFS nemá žádnou moc nad Basilejským výborem pro bankovní dohled ani jinými tvůrci norem. Nemůže jim dát pokyny jak pravidla měnit. Nemůže zajistit ani soudržnost přístupů různých tvůrců norem, ba ani soudržnost způsobů jejich implementace národními regulačními orgány.

Konzistentní implementace je ale zásadní, abychom se vyvarovali dalšího konkurenčního uvolňování norem. Už dnes se objevují nebezpečné známky toho, že globální firmy přesouvají své aktivity do přívětivějších jurisdikcí, aby unikly přísnější regulaci v hlavních finančních centrech.

Skupina G20 by tuto mezeru měla bezodkladně zaplnit. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jehož země letos G20 předsedá, požádal o revizi řízení finanční soustavy. Stávající orgány v reakci na to s vervou brání svou autonomii a vzpírají se všem pokusům podrobit je špetce koordinace a disciplíny.

Působení RFS například nelibě nese Mezinárodní měnový fond a prohlašuje, že hlídačem systémového rizika by měl být samotný MMF – a že by tudíž měl sloužit jako faktický globální orgán finanční regulace. Argumentaci MMF ale oslabila zpráva, již nedávno zveřejnil jeho vlastní evaluační úřad, zdůrazňující, že se Fondu v období směřujícím ke krizi nepodařilo vznikající rizika rozpoznat. MMF je příliš politickým orgánem, než aby působil jako hlídací pes systémového rizika.

Příští summit G20 by měl provést zásadní reformu RFS. Měl by jí dodat právní subjektivitu, ukotvenou v mezinárodní úmluvě. V současnosti Radě chybí formální status a má jen nepočetný, byť velmi kvalitní personál, jejž hostí basilejská Banka pro mezinárodní platby. Draghiho nástupce na postu předsedy by měl být jmenován na plný úvazek a RFS by měla dostat pravomoc řídit ostatní tvůrce norem, přezkoumávat implementaci norem v jednotlivých zemích a zveřejňovat výsledky.

Bylo by nerealistické myslet si, že by RFS dokázala určovat státům cestu k posilování jejich regulace, ale měla by mít určitou arbitrážní pravomoc, podobně jako Světová obchodní organizace. Pokud by tedy jistá země zachovávala laxní režim s cílem přilákat mobilní mezinárodní podnikání, RFS by takové chování mohla odhalit a zveřejnit své závěry. Je třeba napravit anomálii spočívající v tom, že se státy rozhodly udělit mezinárodnímu orgánu pravomoci potřebné k usměrňování sporů v oblasti obchodu se zbožím, leč nikoliv v oblasti finančních transakcí.

Existuje pádné argumenty pro to, aby se zašlo ještě dál a tvůrci norem – Basilejský výbor, Mezinárodní organizace komisí pro cenné papíry, Mezinárodní sdružení orgánů dohledu v pojišťovnictví atd. – se začlenili do jediného orgánu. Mohli by společně sídlit v regulatorní babylonské věži v Basileji.

Jednou by k tomu dojít mohlo, neboť hranice mezi různými dílčími sektory finanční soustavy se rozmazávají. Doufat v takový cíl dnes je však navzdory jeho logičnosti pravděpodobně příliš.

Přesto je důležité, jak se říká, nepromeškat žádnou vhodnou krizi. Sarkozy má jedinečnou příležitost zanechat v globální finanční soustavě svůj otisk. Francouzský prezident usilující o světový úspěch a s domácími volbami na obzoru si takovou šanci jistě nenechá ujít, nebo snad ano?

Ostatně Sarkozy má i další motivaci, protože by získal bod ve sporu s MMF, jejž řídí Dominique Strauss-Kahn, Sarkozyho pravděpodobný socialistický oponent v příštích prezidentských volbách. Protentokrát tedy logika věci a osobní politická motivace ukazují tímtéž směrem. To by mělo být vítěznou kombinací.