Co se měnové správy týče, ve věčném Rusku se nic nemění. Rok co rok ruská centrální banka (RCB) svaluje vinu za svůj chabý výkon při snižování míry inflace na počasí, špatnou sklizeň či jiné neměnové faktory.

Na rozdíl od mnoha nově vznikajících a transformujících se ekonomik 90. let Rusko neopustilo ukotvení pevného kurzu a za vodítko své měnové politiky nepřijalo režim cílování inflace. Období od finanční krize roku 1998 proto přineslo mnoho vážných problémů pro měnové i kurzové politiky. Tváří v tvář přebytku platební bilance – převážně díky vysokým cenám ropy – se Měnový program RCB na rok 2005 vykrucuje: snižování inflace je sice priorita, ale tou je i cílování devizového kurzu usilující o podporu růstu.

Tento odhodlaný přístup funguje dobře například ve Spojených státech, kde si Federální rezervní systém získal protiinflační věrohodnost. Avšak výkony RCB od roku 1992 udělaly jen málo pro stabilizaci inflačních očekávání a pro přesvědčení podnikatelů, investorů, vládních úředníků a obyčejných Rusů, že se banka upřímně zaměřuje na mírnění růstu cen.

Během raných transformačních let byl nedostatek účinného rámce měnové politiky odrazem nesnadnosti úkolu vytvořit nové instituce a normy a také obtížnosti překonávání odkazu centrálního plánování, za jehož éry nebylo možné odlišit rozpočet od úvěrového financování. Občas RCB vystupovala jako bankéř vlády a poskytovala jí likviditu bez ohledu na finanční trhy; jindy se zaměřovala na finanční trhy a poskytovala likviditu bankám. V obou případech neexistuje spojitost mezi inflací a úrokovými sazbami.

Jistěže, v transformujících se ekonomikách, kde zavedení mechanismů měnověpolitické transmise a finančního zprostředkovatelství trvalo dlouho a stále vyžaduje reformu a regulaci, není slabší dopad inflace na úrokové sazby překvapující. Cesta od výchozího bodu, kde se skrze státní banky přidělují úvěry státním podnikům, k hospodářskému prostředí, v němž jsou úrokové sazby řádným ukazatelem měnové politiky, je nevyhnutelně dlouhá. Navíc, ruská insolvence a devalvace v roce 1998 podkopaly rozvoj, jehož bylo od roku 1996 dosaženo v bankovním sektoru a na kapitálových trzích obecněji.

Tahle omluvenka se už ale vyčerpala. Brzdění tempa zhodnocování měnového kurzu, jehož cílem je chránit domácí výrobce a zaměstnanost před dovozní konkurencí, podle všeho získalo v posledních letech jasnou převahu nad dezinflací. Na začátku června guvernér RCB Sergej Ignatiev přiznal nejen to, že letošní inflační cíl nebude splněn, ale také to, že RCB není ochotna prosazovat inflační cíle na úkor konkurenční schopnosti měnového kurzu.

To nám pomáhá vysvětlit, proč míra inflace, měřená růstem ročního indexu spotřebitelských cen, zůstává tvrdohlavě vysoká. Vskutku, letos poprvé od roku 1998 roční míra inflace vzrostla, čímž se z oficiálních cílů – 7,5% až 8,5% v roce 2005, 6% až 7,5% v roce 2006 a 5% až 6,5% v roce 2007 – stalo pouhé mluvní cvičení.

Samozřejmě, mnohé centrální banky všude na světě usilují jak o cenovou stabilitu, tak o růst. Avšak v Rusku neexistuje mezi těmito dvěma faktory žádný kompromis, alespoň co do využití měnového kurzu. Jak poukazuje poslední výroční zpráva MMF o ruském hospodářství, bude-li RCB nadále mírnit zhodnocování rublu kvůli podpoře růstu, výsledkem bude pouze vyšší inflace, což znamená, že rubl beztak v reálných hodnotách posílí, čímž růst poškodí .

Ruská makroekonomická výkonnost se od finanční krize roku 1998 značně zlepšila a tento úspěch lze zčásti připsat zdokonalené měnové politice. Teď však hrozí, že dosažené úspěchy podkope nedostatek odhodlání RCB přijmout rámec, kde by nízká inflace byla jasně stanovena jako priorita.

Jako první krok by RCB měla být pověřena plánováním inflace a měla by formulovat politiky usilující o stabilizaci cen a buď tyto politiky uskutečňovat, nebo vysvětlit proč to nedokáže a kdo by to dokázat měl. Správnou odpovědí na poslední otázku – jak naznačuje MMF – by mohlo být ministerstvo financí: jediným jistým způsobem, jímž by Rusko dokázalo snížit inflaci a zachovat růst, je udržovat zdravou fiskální politiku.

Skutečnost je však opačná. Místo využití nečekaných ropných peněz k uhrazení dlouho opožděných reforem zdravotnictví, vzdělávání a veřejných služeb – jež by napomohly zajistit makroekonomickou stabilitu potřebnou k udržení dlouhodobého růstu – se prezident Vladimír Putin rozhodl pro značné navýšení výdajů na státní platy a penze. Putinovo Rusko se proto zdá být na cestě k latinskoamerickému modelu stagflace vzniklé vlastním pochybením.