Američany vedená invaze do Iráku zpochybnila účinnost dnešní mezinárodní soustavy. Přestože USA zřejmě nenaplní v Iráku všechny své cíle, válka jednoznačně potvrdila a utvrdila jejich globální převahu. Jak by mělo reagovat Rusko? V čem spočívají jeho zájmy a jakou politiku by měli jeho představitelé uskutečňovat? Jakou má Rusko zaujmout konkrétní pozici tváří v tvář vznikajícímu soupeření mezi Evropou a Spojenými státy?

Irácká krize odhalila hluboké rozdíly mezi USA a západní Evropou v záležitostech politické kultury, etiky, přístupu k mezinárodní politice a úlohy vojenské síly. Tyto rozdíly nemůžou rozštěpit základní transatlantické spojenectví postavené na základech společných hodnot a zájmů. Zákonitě ale posílí konkurenční prvky, včetně soupeření o Rusko.

Válka v Iráku také odkryla kritický stav zahraniční a obranné politiky Evropské unie. Pokusy o vytvoření Evropy, jež by mluvila jedním hlasem, očividně selhaly. Vzhledem k větší rozdílnosti, která vyplyne z rozšíření, není pravděpodobné, že by měly uspět v brzké budoucnosti. Navíc kvůli zesilování konfrontace s USA bude Washington zřejmě jednat tak, aby bránil veškerému směřování ke sjednocování zahraniční a obranné politiky EU. Jestliže taková společná politika nebude existovat, v předvídatelné budoucnosti zůstane EU a její přední členové ve druhé lize světových hráčů.

V tomto kontextu bylo ruskou chybou tak silně stranit Francii a Německu oproti USA. Nebylo to tak škodlivé jako v sovětských časech, kdy jsme stranívali třetímu světu jak před Amerikou, tak před Evropou, přesto to z dlouhodobého hlediska nebylo v ruském zájmu.

Francie prosazovala svůj vlastní gaullistický cíl posilování francouzské národní prestiže tím, že USA poškozovala, nebo dokonce ponižovala. Ani německý kancléř nebyl veden evropskými cíli, neboť protiválečné stanovisko ohledně Iráku zaujal proto, aby se vypořádal s domácími problémy: slabostí své vlády a pacifistickým smýšlením většiny Němců.

Zápas o udržení pozůstatků velikosti může být úctyhodným cílem - Francie, stát bohatší než Rusko, si takové cíle může dovolit. Chtějí ale Rusové skutečně polechtat svou ješitnost na účet dlouhodobých zájmů své hospodářsky zpustošené země? Brát ohledy na pacifismus Rusko v domácím politickém rozhodování nemusí, neboť pacifistické hnutí v mé vlasti neexistuje.

Jedním z cílů evropské zahraniční politiky vždy bylo zabraňovat přílišnému sblížení mezi Ruskem a USA. Dobré rusko-americké vztahy by ovšem mohly posílit obě země, a obzvláště Rusko. Někteří lidé v Rusku - tradiční levičáci a zkorumpovaní úředníci obávající se otevřenějšího systému - si libují v protiamerické rétorice. Ale v Rusku, které může z aliance se světovou hospodářskou i politickou jedničkou jedině získat, je antiamerikanismus prostě iracionální.

Dobré vztahy s Evropou jsou pro Rusko samozřejmě prioritou, obzvláště co se týče hospodářských vazeb, lidských styků a sociální interakce. Rusko by profitovalo i z aktivní zahraničněpolitické spolupráce s předními členy EU. Strategická aliance s EU v oblasti zahraniční a obranné politiky je ovšem nerealistická a neúčinná. Evropa bude velmi pravděpodobně v této oblasti nadále slábnout, nikoli získávat sílu. Právě proto bude Evropa nevyhnutelně menší prioritou, jestliže se Rusku podaří obnovit a udržet zvláštní vztahy s USA.

Rusko by také mohlo plnit úlohu ,,transatlantického integračního činitele" a dělat prostředníka při jednáních o rozličných konfliktech a rozdílech v tradičním atlantickém společenství. Je patrné, že se do takové role hodíme lépe než řekněme Polsko, které se ji také snaží hrát. Rusko by snad mohlo obdobnou roli toho, kdo překlenuje rozpory, hrát i s ohledem na Čínu a Indii, s nimiž bychom měli navázat co nejužší vztahy.

Úzké vztahy s USA ovšem neznamenají, že by Rusko muselo přehlížet vlastní zájmy, ať už politické nebo hospodářské. Například v souvislosti s Irákem by Rusko mělo konstruktivně podpořit snahy o obnovu, a to i přesto, že se dnes jeho účast nevyžaduje. Přestože Rusko bude podporovat novou iráckou vládu, nemělo by přerušit styky (pokud existují) s umírněnými členy strany Baas, z nichž se mohou mnozí vrátit k moci. Irák nemá mnoho elit, na které by mohl spoléhat, podobně jako Rusko nemělo nekomunistické elity po roce 1991.

Pokud se naskytne příležitost, Rusko by se mělo zúčastnit mírotvorných operací a rekonstrukce Iráku a nesnažit se házet Washingtonu klacky pod nohy. Oproti Kosovu, kde nemáme žádné vážnější zájmy a měli bychom se stáhnout z mírových aktivit, má Rusko skutečně příležitost v Iráku jak mnoho získat, tak mnoho ztratit. Máme zájmy, které je třeba chránit. Nepodstatnější z nich jsou hospodářské: vymáhání iráckých dluhů vůči Rusku, smluvně dohodnuté otevírání ropných polí, obnova veřejné infrastruktury.

Obecněji platí, že Rusko musí hrát svou ropnou kartou, která pro zemi v mezinárodních vztazích stále znamená významný trumf, obzvláště s přihlédnutím k dlouhodobé nestabilitě Středního východu. Rusko bude z ropy těžit ohromné výnosy po mnoho desítek let a zároveň může hrát roli ,,energetického stabilizátora", který bude důležitý pro udržení světového míru. Moudré využití ropných zásob neposkytne pouze dlouhodobý základ modernizace Ruska, ale upevní také ruský geopolitický vliv.