Brusel – V politice není chmurnější podívaná než vidět lídra, který kvůli zoufalé touze udržet se u moci obrací v trosky svou zemi. Prezident Ukrajiny Viktor Juščenko teď svými posledními činy vyvolává dojem, že se zapsal na dlouhý seznam vůdců, kteří obětovali budoucnost své vlasti, aby prodloužili svou zhoubnou vládu.

Juščenkovy nedávné kroky v politice i ekonomice naznačují, že jeho pud sebezáchovy nezná hranic. Juščenko, kdysi hrdý zastánce volného trhu a muž, který v 90. letech na Ukrajině zažehnal hyperinflaci, v posledních týdnech na základě chatrných pohnutek a občas zcela bez uvedení důvodu vetoval řadu životně důležitých privatizací. Prodej regionálních energetických společností například zablokoval proto, že podle jeho tvrzení jejich privatizace ohrozí ukrajinskou „národní bezpečnost“, třebaže bezpečnost Ukrajiny ohrožuje spíš zkorumpovaná a nekompetentní státní správa těchto společností, neboť ji činí zranitelnou skrze výpadky dodávek energií.

Jak se zdá, Juščenka motivuje k činům pouze touha poškodit předsedkyni vlády Juliji Tymošenkovou, již považuje za největší hrozbu pro své znovuzvolení v roce 2010. Aby podkopal postavení kabinetu Tymošenkové ještě víc, ukrajinská centrální banka, vedená prezidentovým člověkem, uskutečňuje politiku, která importuje vysokou inflaci. Když byl v této věci dotázán, guvernér banky Volodymyr Stelmach údajně Tymošenkové řekl, že jeho politiky zničí její vládu dřív, než zlomí ekonomice vaz.

I v politice si Juščenko zahrává s ohněm, neboť ztratil podporu většiny „Naší Ukrajiny“, strany, již vytvořil. Od Juščenkova vítězství v roce 2004 se jeho obliba v hodnoceních propadla na zhruba 8%. Strana se v důsledku toho propadla do postavení menšího partnera v Tymošenkové koaliční vládě.

Místo aby se podporu snažil oživit prosazováním reforem a privatizací, jak slíbil během oranžové revoluce, Juščenko se chystá odvést oněch několik členů „Naší Ukrajiny“, které ještě ovládá, a vytvořit strategickou alianci se Stranou regionů, právě tou partají, která brojila proti obratu Ukrajiny k demokracii a otevřené společnosti. Aby bylo dohody dosaženo, Strana regionů zavrhne svého nevolitelného šéfa Viktora Janukovyče jako prezidentského kandidáta a za svého vlajkonoše přijme Juščenka.

Juščenko své politické nesnáze může dávat za vinu jen sám sobě. Rozhodnutí z roku 2006, že Janukovyče vyvede z hloubi opozice na post premiéra, bylo činem, z něhož se už nikdy nezotavil. Teprve když se Janukovyč snažil prostřednictvím parlamentu zbavit prezidenta pravomocí, sebral Juščenko síly k odvetnému úderu, rozpustil Janukovyčovu vládu a žádal loni mimořádné volby. Ve volbách ovšem zvítězila Tymošenková, která svůj návrat k moci proměnila v působivý náskok v průzkumech preferencí před nadcházejícími prezidentskými volbami.

Rdoušení ukrajinského hospodářství a politického systému Juščenkovým odkazem být nemuselo. Když se v roce 2005 dostal k moci na obrovské vlně všelidové podpory, začal dobře. Hospodářství rostlo a společně s Tymošenkovou začali v zemi potírat všeprostupující korupci. Navíc se zdálo, že je upřímně přesvědčený o potřebě usmíření mezi rusky hovořícím východem a ukrajinsky hovořícím západem Ukrajiny. Ze svého prezidentského úřadu dohlížel na spravedlivé volby a svobodný a čilý tisk.

Juščenkova chronická váhavost a chabý politický úsudek však setrvale ničí jeho základní demokratické vysvědčení. Nyní se bohužel zdá, že se rozhodl udělat další politicky neuvážený krok, protože podporuje radikální ústavní reformu, jejímž cílem je vytvoření ryze prezidentského systému. Tento návrh nemá v ukrajinském parlamentu naději na úspěch. Juščenko se pokusil parlament obejít prostřednictvím celostátního referenda, ale ukrajinský ústavní soud prohlásil, že způsob provedení ústavní reformy může stanovit jedině parlament.

Přestože se Juščenko podle všeho nedokáže politicky zachránit, Evropa jemu i ukrajinské demokracii může pomoci. Tymošenková je ochotná Juščenkovi nabídnout kompromis, k jehož přijetí by jej evropští lídři měli pobídnout. Její návrhy ústavní reformy by Ukrajinu proměnily v čistě parlamentní republiku, přičemž by zachovaly prezidenta jako hlavu státu a vrchního velitele ozbrojených sil. Juščenko si ještě může zajistit čestné místo v dějinách, přestane-li poškozovat Tymošenkovou a mařit její snažení a raději podpoří její protikorupční iniciativy a ústavní reformu, jejímž cílem je přiblížit ukrajinský politický systém evropským parlamentním demokraciím a současně napomoci evropské integraci Ukrajiny.

Vzhledem k tomu, že Juščenko nemá téměř žádnou šanci zvítězit v příštích prezidentských volbách, Tymošenková mu předkládá velkorysou nabídku. Bude-li přijata, pro Ukrajinu, která aspiruje na členství v EU a v současnosti s Unií dojednává dohodu o volném obchodu, se stane příslibem stabilnější, efektivnější a demokratičtější vlády, již potřebuje. Evropští lídři, kteří přispěli ke zprostředkování mírového a demokratického završení oranžové revoluce, by Ukrajině měli znovu pomoci vyhnout se politicky slepé koleji.