Nová Evropská komise byla jmenována. Jak by měla vypadat a jaké by měly být její prvotní cíle?

Komise byla původně vytvořena jako technokratický orgán, který je relativně nezávislý na národní či nadnárodní kontrole - vzhledem k jejímu mandátu je to tak správně. Komise přitom funguje nejlépe, když se této role drží. Vzpomeňme, jak výtečnou práci již odvedla v oblasti hospodářské soutěže: rozbíjí kartely a zastavuje státní pomoc, a to i v případě, že se tato pomoc vydává za něco jiného, například za vládní záruky za firemní dluh.

Z toho plyne poučení, že komisaři by se měli soustředit na své konkrétní úkoly a pamatovat přitom spíše na zájmy EU než na zájmy svých zemí. Mario Monti, úspěšný komisař pro hospodářskou soutěž, je shodou okolností Ital, ale nikdo ho nikdy neobvinil, že prosazuje nějakou „italskou agendu". Jeho boj proti státní pomoci se naopak střetával se zavedenou italskou praxí.

Napomohla i novinka zavedená současnou komisí v čele s Romanem Prodim. Ta rozhodla, že vyšle komisaře „do terénu": jejich pracovny se již nenacházely vedle úřadu předsedy, nýbrž přímo na odděleních, za něž každý z nich zodpovídal. To komisaře donutilo soustředit se na svou práci a dohlížet na všemocné generální ředitele a jejich úřady; na „velkou politiku" jim zůstalo jen málo času.

Nové komisi, již jmenoval někdejší portugalský premiér Durao Barroso, však hrozí, že se znovu ocitne v zajetí byrokracie. Mimo jiné i proto, že Barroso rozhodl o návratu komisařů zpět na úřad předsedy. To znamená méně kontroly a přímého dohledu na byrokracii a naopak zvýšenou motivaci trávit den vymýšlením velkých plánů namísto soustředěné snahy o realizaci vytýčených zlepšení.

Problém ještě zhoršuje složení nové komise. Bude se skládat z 25 komisařů zastupujících všechny členské země EU, zatímco dosud měly velké země dva komisaře a malé jednoho. Mezi novými komisaři budou navíc tři někdejší premiéři, pět někdejších ministrů zahraničí a tři někdejší ministři financí - vesměs těžké politické váhy s rozsáhlou politickou agendou doma.

Vezměme si například Itálii, jejíž premiér Silvio Berlusconi dosadil na místo Maria Montiho, nejúspěšnějšího a nejefektivnějšího člena komise, politika zapleteného do tajemných hrátek italské stranické politiky. Berlusconiho motiv je zřejmý: chce mít v komisi někoho, komu bude moci zavolat a požádat ho, aby dbal na italské zájmy - ať už je to zakázaná vládní půjčka společnosti Alitalia nebo nějaká jiná službička.

Pro Montiho střídání existuje také machiavellistické vysvětlení. Není žádným tajemstvím, že tento komisař byl trnem v oku Francii a Německu. Svým posledním rozhodnutím donutil společnost France Telecom vrátit i s úroky půjčku, kterou jí před lety v rozporu s pravidly EU o státní pomoci poskytla francouzská vláda. Německo zase nikdy zcela neakceptovalo Montiho rozhodnutí zakázat vládní záruky za účetní bilance mocných zemských bank. Německé vládě dělá těžkou hlavu také rozhodnutí komise zpochybnit „zákon o Volkswagenu".

Tento zákon brání jakémukoliv akcionáři, který vlastní více než 20% podílů s hlasovacím právem ve společnosti Volkswagenwerk GmbH (VW), aby na valné hromadě uplatnil více než právě 20% podílů. Zákon rovněž stanovuje, že pro důležitá rozhodnutí ve společnosti je zapotřebí 80% hlasů akcionářů. I přes princip volného toku kapitálu v rámci EU navíc zákon o Volkswagenu odrazuje soukromé investory od nákupu akcií této společnosti.

Nevíme, zda německý kancléř Gerhard Schröder či francouzský prezident Jacques Chirac (případně oba) telefonovali Berlusconimu s návrhem, aby našel nového italského komisaře. Možná to učinili, možná ne: jeden nikdy neví, zvláště pak v době, kdy Itálie bude možná potřebovat plnou podporu Chiraka i Schrödera při úsilí o pomoc společnosti Alitalia.

V zásadě jde o to, že zaměří-li se členové nové komise na domácí politickou agendu, pak věci, které dříve komise dělala dobře, bude tým Duraa Barrosa provádět méně efektivně. Současně platí, že oč více se komise promění z týmu technokratů v politický orgán, tím větším problémem bude takzvaný „demokratický deficit".

Jádrem celého problému je nová evropská ústava. Tím, že se nepodařilo omezit velikost komise a zavedlo se pravidlo „jedna země, jeden komisař", proměnila ústava komisi v jakýsi orgán národních zástupců. To spolu s pravidlem, podle něhož musí všechna rozhodnutí - i ta, která se týkají státní pomoci - schválit většina komisařů, naznačuje, že se komise začne vůči otázkám státní pomoci a hospodářské soutěže stavět mnohem shovívavěji.