KODAŇ – Summit NATO v Bukurešti vyslal dva nebezpečné signály. Prvním bylo, že Rusko obnovilo svou „sféru zájmu“ v Evropě, kde už zase zemím není dovoleno prosazovat své vlastní cíle, aniž by s nimi Moskva souhlasila. Druhým bylo, že členské státy NATO mohou své partnery vydíráním dle libosti nutit k podpoře svých vlastních úzkých záměrů.

První signál zazněl, když byl Ukrajině a Gruzii upřen „Akční plán členství“ (MAP), o který usilovaly. Některé evropské těžké váhy, v čele s Německem a Francií, byly proti, třebaže Spojené státy tento úmysl silně podporovaly.

Druhý signál byl vyslán, když Řecko úspěšně vetovalo členství pro Makedonii, což byl krok odrážející nevyřešený konflikt těchto dvou zemí ohledně názvu Makedonie (Řecko trvá na tom, že název musí znít Bývalá jugoslávská republika Makedonie, anglickým akronymem FYROM, což je jedno z nejhanebnějších zkratkových slov, která dnes sužují mezinárodní politiku).

Počátky sporu s Makedonií sahají až do raných 90. let minulého století, kdy se Jugoslávie rozpadla na nezávislé státy. Řecko se vehementně postavilo proti tomu, aby jeho maličký severní soused – s pouhými dvěma miliony obyvatel – používal název Makedonie a na své vlajce a ve znaku měl symboly z doby Alexandra Velikého. Makedonie v jednu chvíli souhlasila, že si navrhne novou vlajku a symboly odstraní a že dále provede změnu ústavy, aby vyjasnila, že vůči Řecku nemá žádné územní nároky, ale kategoricky odmítla sžít se s některým z krkolomných názvů navrhovaných jejím větším sousedem.

Takže to bychom měli: řecké veto makedonských národních aspirací, dokud si Makedonie nezvolí název, který Řeky nebude rozechvívat strachem z útoku ze severu. Zní to sice směšně, ale tato rozepře má další, často přehlížený aspekt: Řecko svým chování prokazuje nedostatek důvěry ve své partnery v NATO. Kdyby Makedonie byla v NATO, každá dobrodružná politika podrývající regionální stabilitu by zajisté byla potlačena. Nejsou-li Řekové schopni si toto uvědomit, jejich partneři jim musí dát najevo, že za své obstrukční jednání budou muset zaplatit jistou daň.

Problém s Ukrajinou a Gruzií je mnohem vážnější. V jistém smyslu se Rusko zachovalo jako Řecko, když prohlásilo, že rozšiřování NATO ohrožuje jeho bezpečnost. Je to nesmysl a Rusko to ví. Kreml ale zjistil, že chovat se jako rozmazlené děcko přináší plody: právo ovlivňovat vývoj v bývalých sovětských zemích. Jinými slovy, Rusku se dovoluje, aby obnovilo svou „sféru zájmu“ – což je koncepce, již měla nahradit „Evropa úplná a svobodná“, u níž se zdálo, že ji po pádu komunismu vzala za svou celá Evropská unie. Ale ne: rok 1989 nebyl koncem dějin. Hrozí, že historie se vrátí.

Evropští odpůrci pozvání Ukrajiny a Gruzie do MAP prohlašují, že ani jedna není připravena na členství v NATO. Existuje prý příliš mnoho otazníků ohledně jejich národní jednoty, přespříliš vnitřních konfliktů a postup politických a soudních reforem je údajně sporný.

Z procesu MAP ale neplyne automatické právo na členství v NATO. Právě naopak, MAP by na Ukrajinu i na Gruzii vznesl náročné požadavky. Než by jim bylo dovoleno vstoupit, obě země by musely zodpovědět mnoho těžkých otázek a přesvědčit ostatní, že dokáží dostát demokratickým požadavkům NATO.

Zahájení takového procesu by tudíž bylo i v ruském zájmu. Rusko má oprávněné obavy o rozsáhlé rusky hovořící menšiny v obou zemích a tyto obavy by se nejlépe řešily právě v rámci procesu MAP, kde se měřítkem stávají velice přísná pravidla pro zacházení s menšinami stanovená Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Ostatně proces MAP zajistil ochranu ruských minorit v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, tedy v bývalých sovětských republikách, které dnes už jsou členy NATO.

Jádrem celé záležitosti je evropský nedostatek politické vůle vypracovat společné stanovisko vůči Rusku. To Rusko přivedlo k prosazování klasické strategie „rozděl a panuj“ prostřednictvím lákání některých velkých evropských zemí do bilaterálních dohod, zejména v oblasti energií, které společný přístup EU znemožňují.

To je nešťastné jak pro Rusko, tak pro Evropany, protože to upevňuje vliv těch v Moskvě, kdo nechtějí prosazovat politiku národních zájmů, nýbrž politiku národní hrdosti, a oslabuje to šance na vytvoření skutečné evropské společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Nejnešťastnější je to však pro ty země, jež byly opět ponechány na holičkách. NATO se pokládá za maják pro země usilující o zavedení demokracie a svobody. Bukurešťský summit naznačuje, že v tomto majáku zhasla světla.