Začátkem měsíce oslavil Michail Gorbačov své 75. narozeniny koncertem a konferencí ve své nadaci v Moskvě. U ruského národa bohužel není oblíben, neboť mu přičítají vinu za ztrátu sovětské moci. Jak ovšem Gorbačov těm, kdo na něj pokřikovali urážky, odpověděl: „Nezapomínejte, že právě já jsem vám dal právo křičet.“

Když se Gorbačov v roce 1985 dostal k moci, pokusil se překonat hospodářskou stagnaci ukázněním sovětského lidu. Poté co se disciplina jako řešení problému neosvědčila, zahájil perestrojku (přestavbu). A když byrokracie vytrvale mařila jeho příkazy, nasadil glasnosť čili otevřenou diskusi a demokratizaci. Jakmile ovšem glasnosť lidem umožnila říct, co si myslí, mnozí řekli: „My chceme pryč.“ Sovětský svaz přestal existovat už v prosinci 1991.

Gorbačovova zahraniční politika, již nazýval „nové myšlení“, rovněž přispěla k ukončení studené války. Gorbačov pronesl, že bezpečnost je hra, z níž by prostřednictvím kooperace mohli mít užitek všichni. Místo snah o sestavení co největšího počtu jaderných zbraní vyhlásil doktrínu „dostatečnosti“, obhajující jen minimální počet potřebný pro bezpečí. Byl také přesvědčen, že sovětská vláda nad říší ve východní Evropě vyjde příliš draho a přináší příliš malý zisk a že invaze do Afghánistánu byla nákladnou pohromou.

Do léta 1989 Východoevropané dostali větší množství svobody. Gorbačov odmítl schválit použití síly k potlačení demonstrací. V listopadu padla Berlínská zeď.

Některé z těchto událostí vyplynuly z Gorbačovova špatného odhadu. Konec konců, nechtěl komunismus nahradit, ale reformovat. Jeho reformy ale překypěly v revoluci, spíše poháněnou zdola než řízenou shora. Ve snaze komunismus ozdravit do něj udělal díru. Jako by šlo o trhlinu v přehradě, jakmile se zadržovaný tlak začal uvolňovat, otvor se rozšířil a strhl celý systém.

Naproti tomu, kdyby si politbyro Komunistické strany zvolilo v roce 1985 jednoho z Gorbačovových konkurentů z tábora zastánců tvrdé linie, je dost dobře možné, že by se upadající Sovětský svaz držel ještě řekněme deset let. Nemusel se zřítit tak rychle. Gorbačovovo humanitní látání systému významně přispělo k časovému průběhu.

Byly tu ovšem také hlubší příčiny sovětského zániku. Jednou z nich byla „měkká“ moc liberálních idejí, jejichž šíření napomáhal růst mezinárodních komunikací a kontaktů, zatímco demonstrační účinek úspěchu západních ekonomik jim ještě dodával na přitažlivosti. Obrovský sovětský obranný rozpočet dále začal podemílat ostatní aspekty sovětské společnosti. Zdravotnictví upadávalo a úmrtnost se zvyšovala (k tomu tu došlo jako v jediné vyspělé zemi). Nakonec si nesmírné břemeno způsobené imperiálním přepětím začala uvědomovat i armáda.

Nejhlubšími příčinami sovětského pádu byl nakonec úpadek komunistické ideologie a hospodářský neúspěch. K tomu by bývalo došlo i bez Gorbačova. Na počátku studené války komunismus a Sovětský svaz měly značnou měkkou moc. Mnozí komunisté vedli odpor proti fašismu v Evropě a mnoho lidí bylo přesvědčeno, že komunismus je vlnou zítřka.

Sovětskou měkkou moc však podlomilo odhalení Stalinových zločinů v roce 1956 a represe v Maďarsku roku 1956, v Československu roku 1968 a v Polsku roku 1981. Třebaže teoreticky komunismus usiloval o zavedení systému třídní spravedlnosti, Leninovi dědicové se drželi u moci prostřednictvím brutálního bezpečnostního aparátu, jehož součástí byly vražedné čistky, gulagy, široká cenzura a všudypřítomní informátoři. Výsledným účinkem těchto brutálních opatření byla všeobecná ztráta důvěry v systém.

Úpadek sovětského hospodářství zase odrážel horší schopnost centrálního plánování reagovat na globální ekonomickou proměnu. Stalin vytvořil řízené hospodářství, které zdůrazňovalo těžkou průmyslovou výrobu a energeticky náročný průmysl, takže bylo velice nepružné – ztělesnění těžkopádnosti a nešikovnosti.

Jak poukázal ekonom Joseph Schumpeter, kapitalismus je „tvořivá destrukce“, způsob, jak flexibilně reagovat na zásadní vlny technologických změn. Na konci dvacátého století byla hlavní technologickou změnou třetí průmyslové revoluce narůstající úloha informací coby nejvzácnějšího zdroje v ekonomice. Sovětský systém byl při nakládání s informacemi obzvlášť neobratný. Hluboké utajení jeho politické soustavy znamenalo, že tok informací byl pomalý a těžkopádný.

Ekonomická globalizace natropila na konci dvacátého století po celém světě zmatky, ale západní tržní ekonomiky dokázaly přesunout pracovní síly do služeb, restrukturalizovat svůj těžký průmysl a přejít na počítače. Sovětský svaz nebyl schopen udržet krok.

Vskutku, když Gorbačov v roce 1985 nastoupil k moci, v Sovětském svazu bylo 50 tisíc osobních počítačů; v USA jich tou dobou bylo 30 milionů. Čtyři roky nato bylo v Sovětském svazu asi 400 tisíc osobních počítačů a v USA 40 milionů. Podle jednoho sovětského ekonoma dokázalo na konci 80. let na světových trzích konkurovat jen 8% sovětského průmyslu. Pro každou zemi musí být nesnadné zůstat supervelmocí, jestliže svět nemá zájem o 92% toho, co produkuje.

Poučení pro dnešek jsou jasná. Třebaže vojenská síla je nadále důležitá, je chybou, pokud kterákoli země znevažuje úlohu ekonomického vlivu a měkké moci. Chybou je ovšem také brát na lehkou váhu význam lídrů s humánními hodnotami. Sovětský svaz sice snad byl odsouzen k zániku, ale svět musí poděkovat Gorbačovovi za to, že říše, na niž dohlížel, došla ke svému konci bez krvavého vzplanutí.