Světová banka už dlouho zdůrazňuje svůj sen o „světě zbaveném chudoby“. Obdobně si Mezinárodní měnový fond zřejmě může přát „svět zbavený finančních krizí“. To jsou zásadní a znepokojivé cíle, ale pro jedenadvacáté století jsou příliš úzké. Aby si brettonwoodské instituce udržely svůj význam, musejí se plně přizpůsobit potřebám prudce vyspívajících zemí světa a tento proces mohou zahájit už letos na jaře na schůzkách MMF a Světové banky ve Washingtonu.

Jak dnes mnoho lidí uznává, MMF by se neměl věnovat jen zvládání finančních krizí a začít řešit také nekooperativní ekonomické chování – zejména v měnové oblasti. Pro mezinárodní společenství by bylo prospěšné, kdyby se MMF stal centrem vzájemného dohledu a stálého dialogu mezi bohatými, chudými a vyspívajícími státy. K tomu je ale zapotřebí, aby dvě posledně jmenované skupiny zemí měly větší slovo.

Taková reforma je naštěstí konečně na pořadu jednání. Loni na podzim schůzky MMF a Světové banky schválily zvýšení hlasovacích kvót pro některé z nejnedostatečněji zastoupených vyspívajících ekonomik: Čínu, Mexiko, Jižní Koreu a Turecko. Ve druhém kole úprav bude třeba zahrnout další rychle rostoucí ekonomiky, aniž by to rozdrtilo hlas nejchudších.

Co se týče Světové banky, ta se nemusí tolik „posouvat,“ ale spíše zakořenit ve vyspívajících zemích, stejně jako celá branže rozvojové pomoci obecně. Mezinárodní společenství musí vzdorovat krátkozrakým výzvám k odchodu ze států se středně vysokými příjmy s odůvodněním, že se teď už „obejdou samy“.

Z pohledu globálního řízení, přenosných nemocí, změny klimatu nebo ohrožení druhové rozmanitosti význam těchto zemí mluví sám za sebe. Zahrnují 44% lidí žijících s HIV/AIDS, 47% celosvětových emisí CO2 a 52% chráněných přírodních rezervací planety. Mezinárodní společenství je u takto zásadních záležitostí prostě nemůže nechat jen s jejich vlastními prostředky, aniž by neohrožovalo svou vlastní budoucnost.

Potírání chudoby je cíl, o němž nelze smlouvat. Nemůže to ovšem být jediný účel mezinárodní pomoci ani Světové banky. Z opravdové oddanosti snižování bídy ve skutečnosti vyplývá potřeba s těmito zeměmi pracovat. Jsou domovem 70% populace, která žije za méně než 2 dolary denně, a čelí rozsáhlé nezaměstnanosti, nepřijatelným nerovnostem, nedostatku infrastruktury, regionálním nevyváženostem a smutnému seznamu dalších výzev.

Někteří kritici tvrdí, že půjčovat veřejné peníze zemím se středními příjmy už není nezbytné, neboť mají přístup na finanční trhy. Pravda, soukromé kapitálové toky se v důsledku globální liberalizace a privatizačních programů těchto zemí vzedmuly. Soukromé kapitálové toky se však ukázaly jako nestálé a náchylné k nenadálým výpadkům, jak dokládají asijská i ruská finanční krize konce 90. let nebo nedávné stahování investorů z infrastrukturních sektorů.

Další linií podezření vůči veřejnému úvěrování je to, že vytlačuje soukromé investice. Narůstající soubor důkazů ovšem dokládá kladný účinek veřejných investic na produktivitu a hospodářský růst. To naznačuje, že soukromé a veřejné finance se spíše doplňují, než nahrazují.

Odpůrci se nakonec uchylují k argumentu, že multilaterální úvěrování zemí se středně vysokými příjmy slábne společně s poptávkou. Avšak třebaže se objemy půjček od poslední finanční krize snížily o třetinu, jedná se pouze o návrat k normálu. Po rekordním vrcholu zapříčiněném nouzovou pomocí zemím jako Jižní Korea a Argentina je úvěrování opět v rozmezí svého trendu ve výši 25 miliard dolarů ročně. Přestože úvěrování ze strany Světové banky se skutečně propadlo pod úroveň z poloviny 90. let, dnes už opět narůstá, což odráží expanzi regionálních multilaterálních bank i pohyb politického kyvadla, které se vrací k infrastrukturním projektům financovaným z veřejných peněz.

To neznamená, že by se Světová banka měla spokojit s pokračováním v zaběhnutých kolejích. Její produkty je třeba adaptovat. Vzhledem k decentralizaci, která v mnoha vyspívajících zemích probíhá, mnohé zodpovědnosti přebírají orgány na nižší než celostátní úrovni. Banka by s nimi měla umět spolupracovat i za neexistence svrchovaných záruk a zvýšit své úvěrové nabídky v místních měnách, neboť tito partneři si nemohou dovolit měnové riziko. K dalšímu „přivábení“ soukromého sektoru mohou pomoci pojištění a záruky. Kromě toho je potřeba, aby větší část finančního rozvoje čerpala z kreativity finančních trhů.

Konečně, jak poukázal bývalý viceprezident Světové banky David de Ferranti, banka by měla rozšířit svá duševní partnerství a navázat spolupráci se špičkově školenými profesionály, poradenskými firmami a výzkumnými institucemi, jimiž se dnes vyspívající země chlubí. Má-li být Světová banka akceptována státy se středně vysokými příjmy a pro ně podstatná, musí být otevřená místní vynalézavosti.

Ve smyslu parity kupní síly se příjem na hlavu v zemích se středně vysokými příjmy stále pohybuje kolem 15% příjmu na hlavu ve vyspělých státech. Čas potřást si rukama a rozejít se ještě nenadešel. Konvergence je na postupu, avšak minimalizace její globální ceny vyžaduje úpravu brettonwoodských institucí, aby se dokázaly vypořádat s výzvami, před nimiž stojí vyspívající země.