V posledních desetiletích pouští kořeny zjednodušující pohled na zásady, jimiž se řídí teorie a praxe rozvoje. Ve své obnažené podobě tento názor tvrdí, že k růstu jsou zapotřebí dvě věci: cizí technologie a dobré instituce. Neschopnost růst lze pak přisoudit jednomu ze dvou chorobných stavů (případně oběma naráz). První z nich nazvěme patologickým stavem "ochrany", kdy vlády maří pokrok omezováním přístupu k zahraničním investicím a kapitálu. Druhou patologií je pak "korupce", kdy politikové nerespektují vlastnická práva a právní řád.

Přirozeným lékem na tyto patologické stavy je, jak se tvrdí, ekonomická otevřenost a dokonalejší firemní řízení a správa. V posledních patnácti letech se tudíž reformy, jež se na firemní řízení a na otevřenost zaměřují, staly základním kamenem rozvojové strategie snad ve všech zemích světa.

Praktické zkušenosti však tento koncept potvrzují přinejmenším rozpačitě. Vezměme například Latinskou Ameriku, kde se s takzvaným washingtonským konsensem souhlasilo mnohem nadšeněji než ve kterémkoli jiném koutu světa. Soudě dle nazírání tohoto konsensu na tom byla politika v latinskoamerické oblasti v 90. letech lépe než kdy dřív, a přesto jen málokterá země v tomto regionu rostla rychleji než v době před rokem 1980.

Podívejme se i na úspěšnější země. Některým z nich - Jižní Koreji a Tchaj-wanu od počátku 60. let, Číně od konce 70. let, Indii od počátku 80. let - se díky netradičnímu uspořádání vedlo nadmíru dobře. Zaměřovaly se na export a nijak výrazně neporušovaly vlastnická práva. Jejich strategie se dnešnímu konsensu podobají jen velmi vzdáleně.

Jižní Korea a Tchaj-wan dlouho uplatňovaly striktní obchodní ochranu a aktivně využívaly průmyslových politik. Čínské reformy se vyznačovaly částečnou liberalizací, dvojími cenami, omezenou deregulací, finančními omezeními, netradičním právním režimem a absencí jasných vlastnických práv soukromníků. A v Indii začala ekonomika v 80. letech stoupat, sotva byla dokončena reforma dříve těžkopádného obchodního a průmyslového režimu.

Tyto a další "success stories" mají jedno společné: jsou příklady růstových strategií, v nichž se pravověrnost mísí s místním kacířstvím - nekonvenčními institucionálními inovacemi, jež uvolňují tlaky na růst s nejmenším dopadem pro sociální a politickou strukturu. Ne vždy se samozřejmě nekonvenční přístup vyplatí. Většina zemí s chráněnou ekonomikou a laxní ochranou vlastnických práv skomírá. Ovšem nad faktem, že některé z nejúspěšnějších ekonomik prosperovaly díky tomu, že se nechovaly zrovna podle pravidel, nelze jen tak mávnout rukou.

Abychom pochopili nedostatky tradičního pojetí, začněme s otázkou přijímání technologií. Klíčovou výzvou je stanovit, v produkci čeho je (nebo by mohla být) země dobrá. Při výběru vhodných investic pro celou řadu aktivit moderních sektorů podnikatelům (nebo státu) moc nepomůže ekonomická teorie ani teorie managementu. Správná investiční rozhodnutí jsou přitom klíčem k růstu, protože určují směr specializace. Dnešní režim duševního vlastnictví chrání inovátory v rozvinutých zemích vydáváním dočasných monopolů, tj. patentů. Ale investor v rozvojové zemi, který si spočítá, že existující zboží lze se ziskem vyrábět doma a vyvine na základě jiných svůj model, takovou ochranu za normálních okolností nezíská, i kdyby společenská návratnost byla vysoká.

Laissez-faire, heslo klasického liberalismu, zde není optimálním řešením, stejně jako jím není ani v případě výzkumu a vývoje nových produktů. Žádoucí vládní politika sestává z cukru a biče: z ex-ante podpory investic a podnikání v moderním sektoru na straně jedné a z racionalizace produkce a z ex-post vytěsnění nevýkonných subjektů na straně druhé.

Institucionální uspořádání má rovněž svá významná specifika. Zjistit, které instituce jsou pro místní podmínky vhodné, vyžaduje experimentování. Reformy, jež uspějí v jednom prostředí, nemusí jinde přinést kýžené výsledky. Dvoustopé reformy fungovaly dobře v Tengově Číně, ale ne už v Gorbačovově Sovětském svazu. Substituce dovozu pomohla rozvinout konkurenceschopná odvětví v Brazílii, ale ne v Argentině. Gradualismus, tedy koncepce plynulého postupu, byla vhodná pro Indii, ale v Chile neuspěla.

Specifičnost - díky ní lze vysvětlit, proč úspěšné země, např. Čína, Jižní Korea, Tchaj-wan a Chile, obvykle kombinují nekonvenční elementy s tradiční politikou. Lze jí snad také vysvětlit, proč napříč rozvinutými zeměmi přetrvávají výrazné institucionální rozdíly v takových oblastech, jako je role veřejného sektoru, charakter právního systému, firemní řízení, finanční trhy, trhy práce a mechanismy sociálního zabezpečení.

Není to v tom, že na různých místech fungují ekonomické principy různě nebo že je třeba je upravovat místním podmínkám. Zásadní rozdíl mezi ekonomickými principy a jejich institucionálním ztělesněním je v tom, že většina klíčových ekonomických principů je nezávislá na institucích.

Stimuly, konkurence, přísná rozpočtová omezení, solidní finanční prostředky, fiskální udržitelnost, vlastnická práva - na základě těchto principů ekonomové uvažují o politice a její reformě. Tyto principy ale nevyžadují specifická institucionální řešení. Vlastnická práva lze například realizovat v rámci zvykového práva, občanského práva, a dokonce i v rámci čínského socialismu. Konkurenci lze udržovat kombinací volného vstupu zboží a volného trhu anebo prostřednictvím dobře fungujícího regulačního úřadu. Makroekonomické stability lze dosáhnout ustavením různých daňových institucí.

Protože politikové nepůsobí v ideálním prostředí, nelze optimální dráhu reforem - dokonce ani v tak zdánlivě jasných případech, jako je cenová reforma - navrhnout bez řádného ohledu na převládající podmínky a bez zvážení důsledků pro četná zkreslená rozpětí.

Ani technologie ani dobré instituce nelze získat bez rozsáhlejších domácích úprav. Tyto úpravy si žádají proaktivní přístup státu a občanské společnosti a společně vytvářené strategie, které pomohou rozvíjet podnikání a budování institucí. Svět v této chvíli potřebuje méně konsensu a více experimentování ve službách těmto strategiím.