V posledních desetiletích pouští kořeny zjednodušující pohled na zásady, jimiž se řídí teorie a praxe rozvoje. Ve své obnažené podobě tento názor tvrdí, že k růstu jsou zapotřebí dvě věci: cizí technologie a dobré instituce. Neschopnost růst lze pak přisoudit jednomu ze dvou chorobných stavů (případně oběma naráz). První z nich nazvěme patologickým stavem "ochrany", kdy vlády maří pokrok omezováním přístupu k zahraničním investicím a kapitálu. Druhou patologií je pak "korupce", kdy politikové nerespektují vlastnická práva a právní řád.
Přirozeným lékem na tyto patologické stavy je, jak se tvrdí, ekonomická otevřenost a dokonalejší firemní řízení a správa. V posledních patnácti letech se tudíž reformy, jež se na firemní řízení a na otevřenost zaměřují, staly základním kamenem rozvojové strategie snad ve všech zemích světa.
Praktické zkušenosti však tento koncept potvrzují přinejmenším rozpačitě. Vezměme například Latinskou Ameriku, kde se s takzvaným washingtonským konsensem souhlasilo mnohem nadšeněji než ve kterémkoli jiném koutu světa. Soudě dle nazírání tohoto konsensu na tom byla politika v latinskoamerické oblasti v 90. letech lépe než kdy dřív, a přesto jen málokterá země v tomto regionu rostla rychleji než v době před rokem 1980.
V posledních desetiletích pouští kořeny zjednodušující pohled na zásady, jimiž se řídí teorie a praxe rozvoje. Ve své obnažené podobě tento názor tvrdí, že k růstu jsou zapotřebí dvě věci: cizí technologie a dobré instituce. Neschopnost růst lze pak přisoudit jednomu ze dvou chorobných stavů (případně oběma naráz). První z nich nazvěme patologickým stavem "ochrany", kdy vlády maří pokrok omezováním přístupu k zahraničním investicím a kapitálu. Druhou patologií je pak "korupce", kdy politikové nerespektují vlastnická práva a právní řád.
Přirozeným lékem na tyto patologické stavy je, jak se tvrdí, ekonomická otevřenost a dokonalejší firemní řízení a správa. V posledních patnácti letech se tudíž reformy, jež se na firemní řízení a na otevřenost zaměřují, staly základním kamenem rozvojové strategie snad ve všech zemích světa.
Praktické zkušenosti však tento koncept potvrzují přinejmenším rozpačitě. Vezměme například Latinskou Ameriku, kde se s takzvaným washingtonským konsensem souhlasilo mnohem nadšeněji než ve kterémkoli jiném koutu světa. Soudě dle nazírání tohoto konsensu na tom byla politika v latinskoamerické oblasti v 90. letech lépe než kdy dřív, a přesto jen málokterá země v tomto regionu rostla rychleji než v době před rokem 1980.