Letošní kongresové volby ve Spojených státech byly nejostřejším políčkem, který domácí veřejnost prezidentu George W. Bushovi až dosud uštědřila. Poté, co Kongres ovládli demokraté a výzkumy veřejného mínění provedené před volebními místnostmi ukázaly, že šest z deseti voličů nesouhlasí s válkou v Iráku, Bush konečně vyhodil svého katastrofálního ministra obrany Donalda Rumsfelda. Zatímco však Američané dali Bushovi špatné známky za válku v Iráku, průzkumy ukazují, že v otázce boje proti terorismu ho stále podporují.

Amerika bohužel ve „válce s terorismem“ nevítězí. Oficiální Národní zpravodajský odhad potvrdil, že počet nově rekrutovaných džihádistických teroristů je vyšší než počet teroristů zabitých Spojenými státy. Bush má pravdu, když tvrdí, že al-Káida byla rozvrácena, avšak přitažlivost tohoto hnutí se naopak zvýšila. Rakovina začala metastázovat.

Bush má také pravdu, když říká, že zápas bude dlouhý. V minulosti trvalo většinou celou generaci, než se podařilo uhasit ohniska mezinárodního terorismu. Vleklou studenou válku však Amerika vyhrála díky chytré kombinaci tvrdé donucovací síly a atraktivních myšlenek. Když padla berlínská zeď, nezničila ji dělostřelecká palba, nýbrž kladiva a buldozery ovládané těmi, kdo ztratili víru v komunismus.

There is little likelihood that people like Osama bin Laden can ever be attracted: only force can deal with such cases. But the people the extremists recruit can be brought to choose moderation over extremism. The Bush administration is beginning to understand this proposition, but it does not seem to know how to implement such a strategy.

V informačním věku nezávisí úspěch pouze na tom, čí armáda zvítězí, ale také čí verze zvítězí. Boj proti džihádistickému terorismu není střetem civilizací, nýbrž občanskou válkou uvnitř islámu. Pokud ji nevyhraje muslimský hlavní proud, nemůže být o žádném vítězství řeč.

Výzkumy veřejného mínění v celém muslimském světě ukazují, že Amerika tuto bitvu nevyhrává a že politika USA je urážlivá. Bushova rétorika o prosazování demokracie je méně přesvědčivá než obrázky z Abú Ghrajbu a Guantánama.

O promrhání globální atraktivity Spojených států se vede příliš málo politických diskusí. „Měkká síla“ není politický slogan, nýbrž analytický pojem. Snad právě proto se – nikoliv překvapivě – uchytila v akademických analýzách a na místech, jako jsou Evropa, Čína a Indie, avšak v americké politické debatě nikoliv.

Obzvláště v současném politickém klimatu v USA zní výraz „měkká síla“ jako zbabělé heslo. Američané byli napadeni, a jejich city se tak bouří proti čemukoliv, co je označováno za „měkké“. Amerika jako národ možná potřebuje měkkou sílu, avšak politici potřebují tvrdší kalibr, chtějí-li si zajistit opětovné zvolení. Bill Clinton vystihl myšlenkové založení Američanů, když prohlásil, že v atmosféře strachu dají voliči přednost „silnému a mylnému“ před „bázlivým a správným“.

Dobrou zprávou z posledních voleb je zjištění, že se kyvadlo možná zhoupává zpět do středu. Jedním ze signálů bude, když dvojstranická Irácká komise, jíž předsedají James Baker a Lee Hamilton, dosáhne konsensu v otázce strategie postupného ukončení iráckého angažmá.

Po volbách musí demokraté prosazovat témata „tvrdé síly“, jako jsou neúspěšná snaha administrativy zavádět klíčová doporučení ze zprávy Komise pro 11. září nebo nedostatečný počet vojáků v Afghánistánu, zatímco republikáni musí klást důraz na strategii, která je zaměřena spíše na získávání srdcí a myslí lidí. USA vynakládají asi pětsetkrát vyšší částku na armádu než na vysílání a výměnné programy, přičemž o změnách se diskutuje jen málo. Veřejná diplomacie – vysílání, výměnné programy, rozvojová pomoc, humanitární pomoc, meziarmádní kontakty – je roztroušena do různých vládních složek bez jakékoliv zastřešující strategie či rozpočtu, který by ji integroval do ucelené národně bezpečnostní politiky.

Stejně tak nemají USA žádnou strategii nejvhodnějšího postoje vlády k neoficiálním zdrojům měkké síly – od Hollywoodu přes Harvard po Gatesovu nadaci –, které vyvěrají z americké občanské společnosti.

Měkká síla samozřejmě nemůže vyřešit všechny problémy. Přestože se severokorejský diktátor Kim Čong-il rád dívá na hollywoodské filmy, je nepravděpodobné, že by to mělo nějaký vliv na jeho jaderný program. Stejně tak měkká síla nedosáhla ničeho, když se v 90. letech snažila přimět vládu Talibanu, aby přestala podporovat al-Káidu. Ukončit tuto alianci musela až tvrdá vojenská síla.

Pro jiné cíle, například pro podporu demokracie a lidských práv, se však lépe hodí síla měkká. Demokratizace z donucení má své meze, jak v Iráku zjistila Bushova administrativa.

Budou-li republikáni a demokraté nadále ignorovat měkkou sílu a veřejná debata o zahraniční politice se bude nadále omezovat na soutěž o to, kdo se projeví jako „větší tvrďák“, neduhy Ameriky se tím pouze prohloubí. Spojené státy nepotřebují větší míru stranické vyhraněnosti, kvůli níž naše veřejná rozprava zkostnatěla. Potřebují pochopit důležitost tvrdé i měkké síly a vést diskusi o chytré strategii, která by je skloubila dohromady. Doufejme, že volbami z roku 2006 tento proces započal.