V Německu proběhnou 18. září volby, které obsahují přinejmenším pět neznámých. Kdyby se jednalo o rovnici, neuměli bychom ji vyřešit. Politika naštěstí není matematika – třebaže to bohužel znamená, že tu nenacházíme jasná řešení. Vskutku, dokonce i v mlhavých pojmech současné politiky je německý případ obzvlášť matoucí.

První neznámou je to, proč se volby vůbec konají. Kancléř Gerhard Schröder měl před sebou ještě patnáct měsíců do konce volebního období a zdálo se, že pro něj není těžké sešikovat svou popravdě skrovnou většinu v parlamentu.

Jistěže, zásadní záležitosti, jež federální prezident vyjmenoval, když rozpustil Bundestag, jsou reálné. Fiskální situace je podle německých měřítek nepřijatelná a státní dluh při současné výši odporuje Paktu stability a růstu Evropské unie a představuje zátěž pro budoucí generace. Zásadní reformy sociální politiky vyžaduje už samotný demografický vývoj. Instituce federální soustavy navíc nedovolují rozhodovat ani promptně, ani jasně.

Nic z toho není novinkou a volby na tom nic nezmění. Mnoha lidem tedy není jasné, proč jdou vlastně k volbám.

Druhá neznámá se týká toho, co přesně odlišuje hlavní strany v této soutěži. Sociální demokraté (SPD) i křesťanští demokraté (CDU) jsou věrni „sociálně tržní ekonomice“, principům korporativistického hospodářského managementu, zachování výhod sociálního státu a konečně EU a NATO.

Pravda, kampaň přinesla některé nuance, jež se mohou ukázat jako významné. Schröderova SPD používá slovo „sociální“ maličko důrazněji než v posledních sedmi letech. Předačka opoziční CDU Angela Merkelová spojila program partaje s ambiciózními idejemi nestraníka, bývalého soudce Ústavního soudu Paula Kirchhofa, usilujícími o dramatické zjednodušení daňové soustavy.

V mezinárodních otázkách je Merkelová oproti Schröderovi skeptičtější vůči evropskému rozšiřování, zejména vůči začlenění Turecka. Merkelová, původem Východní Němka, je také ostražitější ve svém přístupu k Rusku. Jde však o nuance, nikoli o zásadní odlišnosti.

Třetí neznámou je výsledek Levicové strany, nového uskupení nalevo od SPD, vybudovaného na základě východoněmecké exkomunistické PDS a posíleného na západě značným počtem odpadlíků od sociálních demokratů, kteří se prohlašují za obránce sociálního státu.

Levicovou stranu vedou dva ostřílení politici z televizních diskusí, bývalý šéf PDS Gregor Gysi a někdejší předseda SPD Oskar Lafontaine, kteří nemají mnoho společného, kromě toho, že oba mají na kontě politický neúspěch a talent na populistické řečnění. To se ale očividně zamlouvá těm, kdo mají pocit, že byli zanedbáváni a zapomínáni. Volební výsledek této strany – jenž by mohl dosáhnout 10% – by dost dobře mohl určit, jaká koalice vznikne po volbách.

Čtvrtou neznámou je tudíž to, co vlastně bude příští vláda dělat. Je jasné, že půjde o vládu bez nové Levicové strany. Bude to rovněž vláda bez Zelených, již sice stále mají oddanou, třebaže početně omezenou voličskou základnu, ale mnozí je v současnosti považují za luxus, který si už Německo nemůže dovolit. Zbývají tedy dvě možnosti: buď kolice CDU, její bavorské sesterské strany Křesťanskosociální unie a liberálních Svobodných demokratů, nebo velká koalice SPD a CDU.

Většina Němců si přeje to druhé; avšak nejspíš se jim dostane toho prvého. Mnoho lidí ale pochybuje o tom, jestli je tu vůbec nějaký rozdíl, a mají zřejmě pravdu. Existuje všeobecná touha po změně, včetně změny vládní, avšak kontruje jí také neméně všeobecné přesvědčení, že nic významnějšího se nestane.

To podtrhuje poslední, nejhlubší neznámou týkající se nadcházejících voleb: kdo vrátí zmatené a bezcílné Německo na cestu iniciativy a růstu? Kdo znovu promění Německo v motor Evropy, nikoli v páté kolo u vozu?

Co Německo potřebuje, je ve skutečnosti dost jasné. Potřebuje přijmout fakt, že globalizace je především příležitostí, jíž musí využít sebejistí, novátorští a podnikaví lidé. Němci musí opět pochopit – tak jako po roce 1945 –, že jejich budoucnost není v moci jakéhosi vzdáleného Státu, nýbrž že ji jako občané mají ve vlastních rukou.

Především si Německo musí uvědomit, že změny, jež potřebuje, jsou kroky vpřed, které zajistí jeho budoucí bezpečnost. Co možná potřebuje nejvíc, je dotek politických přístupů Margaret Thatcherové z 80. let, kombinovaný s dnešní rétorikou Tonyho Blaira. Teprve však uvidíme, zda právě to někdo nabídne a kdy vlastně.