Daří se Nicolasi Sarkozymu po osmi měsících v prezidentském úřadu dosáhnout slíbeného „odtržení“ od 30ti let francouzské nehybnosti? Zahájil obrovský počet reforem, z nichž mnohé se kdysi považovaly za politickou sebevraždu, a u médií vyvedených z míry si vysloužil přezdívku „hyperprezident“. Zaměřil se na řadu oblastí – mimo jiné na univerzity, soudnictví, zahraniční politiku, přistěhovalectví, zdanění a životní prostředí –, ale otázkou, která rozhodne, se ukáže ekonomika.

Sarkozyho slogan „více pracovat a více si vydělat“ mu získal značnou podporu. Zásadní zkouškou bude jeho schopnost reformovat trh práce, jehož ztuhlost se všeobecně považuje za hlavní příčinu relativně chabé hospodářské výkonnosti Francie, při míře nezaměstnanosti, která za posledních 25 let nikdy neklesla pod 8%.

Třebaže vláda už řadu projektů zahájila, s nemnoha výjimkami, včetně daňových úlev pro majetné, většina se teprve připravuje. Ty nejdůležitější se týkají zaměstnanosti ve veřejné sféře, penzí, pracovního práva a délky pracovního týdne a všechny vyvolávají ostrý odpor.

Hlavním důvodem pomalého tempa – a je třeba zmínit, že předchozí prezidenti neměli tempo vůbec žádné – je zákon z roku 2005, který vyžaduje, aby se všechna opatření postihující trh práce nejprve v dobré víře projednala s odborovými svazy. Odbory samozřejmě jednání co nejvíc brzdí.

Francie tak zřejmě brzy překoná Švédsko coby stát s nejvyššími veřejnými výdaji na světě. Všichni francouzští ministři financí lamentují, že vzhledem k rozsahu nároků, zejména platů státních zaměstnanců a penzí, měli velice málo prostoru pro snižování výdajů.

Polovina současných státních zaměstnanců půjde během příštích deseti let do důchodu a Sarkozy se zavázal nahradit jen každého druhého. V roce 2007 byla míra úbytku zaměstnanců jeden ze tří – závazek tak sice naplněn nebyl, ale přesto jde o výraznou změnu oproti předchozím desetiletím, kdy se řady státních zaměstnanců rozrůstaly podstatně rychleji než zaměstnanost v soukromém sektoru.

Sarkozy je přesvědčen, že k prosazení reforem pracovního trhu v parlamentu, kde ovládá výraznou většinu, má všelidový mandát. Naproti tomu odbory prohlašují, že mají „sociální legitimitu“, což je tvrzení, které sice leckoho mimo Francii může překvapit, ale v zemi, kde se rozsáhlé demonstrace či vleklé stávky považují za oprávněné vyjádření všeobecné vůle, má značný vliv.

Obě strany od počátku očekávaly určující zápas, k němuž došlo loni v listopadu poté, co se vláda rozhodla srovnat věk pro odchod do penze ve veřejném a v soukromém sektoru. Když se o takovou reformu pokusila vláda prezidenta Jacquesa Chiraka v roce 1995, do čela odporu se postavili železničáři, již mohou odcházet do penze ve věku 50 či 55 let. Po bezmála třech týdnech naprostého zastavení vlaků vláda ustoupila a krátce nato propadla ve všeobecných volbách.

Stávka z roku 1995 se stala symbolem „sociální legitimity“ a všem dalším vládám vštípila strach. Tentokrát ale po devíti dnech ustoupily odbory, z velké části proto, že reforma byla vysvětlena a přislíbena veřejnosti během prezidentské kampaně. Demokratická legitimita zvítězila ve významné bitvě nad legitimitou sociální.

Tím se otevírá cesta dalším a hlubším reformám. 1. ledna vstoupil v platnost zákon omezující stávky v dopravě a Sarkozy má v úmyslu rozbít 35hodinový pracovní týden, třebaže nepřímo. Místo aby rušil zákon, má se stát snadnou a relativně levnou práce přesčas. Chystá se rovněž zvýšit věk pro odchod do důchodu z 60 na 61 let.

Další kroky jsou ještě provokativnější: v plánu je revize standardní pracovní smlouvy a požadavek, aby po osmi dnech stávky byli všichni zaměstnanci pozváni k hlasování. Ba zřejmě nejzásadnějším opatřením je přetvoření toho, jak fungují odborové svazy. Jejich úlohu v současnosti kodifikuje zákon z doby po roce 1945, který jim dává nesmírný vliv, přestože se jejich členská základna scvrkla na pouhých 8% zaměstnanců. Záměrem, který teprve bude plně formulován, je zajistit jejich zodpovědnost vůči všem pracujícím, nejen vůči jejich členům – což je další způsob prosazování demokratické legitimity, tentokrát ovšem přímo v srdci sociálního systému.

Jedním důvodem, proč by Sarkozy mohl uspět v oblasti, do níž se předchozí vlády neodvažovaly vkročit ani ve snu, je kromě jeho všelidového reformního mandátu strategie oboustranné výhodnosti, která zajišťuje, že vítězství reformy přinese zásadní kompenzaci. Sarkozy například slíbil, že polovina úspor plynoucích ze snížení zaměstnanosti ve veřejném sektoru půjde na vyšší platy – možná na základě výkonu, což by bylo prolomení další obranné linie odborů.

Sarkozy ale Francii, dlouho nepřátelsky naladěnou k reformě na straně nabídky, nemění tak docela v zemi, již by mnozí považovali za běžnou ekonomiku. Co se týče trhů práce, má správné instinkty, kdežto v jiných otázkách je velice francouzský.

Je zarytým obhájcem průmyslových politik, což jej přivede k ostré konfrontaci s Evropskou komisí i mnoha kolegy. Chová rovněž hlubokou nedůvěru vůči finančním trhům a často se zasazuje o silnější regulaci a považuje euro za hrozbu pro francouzský průmysl a za výsledek spekulací, což už podnítilo vážné střety s Evropskou centrální bankou.

Ve všech těchto záležitostech byla velká část rozhodovacích pravomocí převedena na Evropskou unii, což výrazně zmenšuje Sarkozyho manévrovací prostor. Francie ale ve druhé půli roku 2008 převezme rotační předsednictví EU. Nikdo není dokonalý a Sarkozy už vůbec ne, takže bychom se měli připravit na iniciativy, které rozbouří krev.