BRUSEL – Přítel, nebo nepřítel, anebo cosi znepokojivě uprostřed? Tuto otázku si klade Evropa ohledně Ruska a Rusko ohledně nově průbojné Evropy. Příklon prezidenta Vladimíra Putina k Dmitriji Medveděvovi, předsedovi plynárenské společnosti Gazprom, která čím dál pevněji svírá energetické dodávky do Evropy, tuto otázku posouvá do ještě ostřejšího světla.

Vztahy mezi Evropou a Ruskem se zhoršují už několik let, ale kdysi zvládnutelné ekonomické otázky, včetně energie, teď zjitřují mnohem vrtkavější politické neshody. Hrozí ovzduší neskrývaného nepřátelství, s potenciálně vyšší cenou než během nejhlubší krize studené války.

Nejzřetelnějším a nejbezprostřednějším ohniskem sporu je Kosovo. Je pravděpodobné, že zkraje příštího roku většina členských států Evropské unie uzná enklávu albánské většiny na jižním okraji Srbska za nezávislý stát. To nesporně rozvášní nejen Srbsko, ale i Kreml.

Pak je tu sílící napětí nad plány Spojených států vybudovat v Polsku a v České republice systém protiraketové obrany a také nad rostoucí pravděpodobností, že další rozšíření NATO bude zahrnovat Gruzii, čím dál úspěšnějšího souseda, s nímž má Rusko podrážděné vztahy. Rusko tu nadále rozdmýchává plameny separatismu a podporuje nezávislost Abcházie a Jižní Osetie.

Projevy rozladěnosti sice sílí jak v Rusku, tak v Evropě, ale paradoxně platí, že co se týče hlavních výzev, jimž čelí, jejich zájmy jsou do velké míry totožné. Oba ohrožuje islámský extremismus a sílící neklid. Oba mohou hodně ztratit, propukne-li na Středním východě čerstvé násilí. A oba kvůli ubývající a stárnoucí populaci stojí před vážnými demografickými problémy a před výzvou nastupujících asijských supervelmocí.

Rozklad vztahů byl postupný a nijak dramatický – šlo spíše o nerudné a zatrpklé odmítání pochopit úhel pohledu toho druhého než o sled sporů. To je do značné míry důsledkem ponížení, jež Rusko utrpělo, když pád komunismu srazil na kolena jeho hospodářství, a západní krátkozrakosti ohledně elementárních silných stránek a houževnatosti Ruska.

EU je na vině stejně jako Kreml. Během let od rozpadu Sovětského svazu EU ani tvůrci evropských národních politik nevypracovali soudržnou strategii, která by vyjasnila vztah, jenž Evropa chce s Ruskou federací udržovat.

Dnes je důležitější než kdy dřív, aby EU, zahrnující nejen někdejší sovětské satelity, ale i státy, jež bývaly součástí SSSR, vytvořila strategický politický rámec. To odráží nejen znepokojení týkající se energií a společných bezpečnostních obav, ale také potřebu odvrátit krize hrozící na Středním východě, které by mohly strhnout rozsáhlé části světa do chaosu, ne-li do ozbrojeného konfliktu.

Právě tam a na neklidném Kavkaze je ke zmírnění napětí potřeba výrazného zlepšení evropských vztahů s Ruskem. Co se Evropy týče, musí předvádět veškerý svůj šarm, aby Putina a Medveděva přesvědčila, že skutečný zájem Ruska spočívá ve zlepšování bilaterálních vztahů. Rusko zase musí spolupracovat v oblasti energie způsoby, které přinesou opravdovou bezpečnost. Na Středním východě musí přesvědčit Írán, aby držel na uzdě vojenské prvky jaderného programu, jenž Rusko umožnilo.

Nic z toho nebude snadné, nejen proto, že se vztahy Evropy s Ruskem tak ochladily, ale také proto, že se chápe, že Putin pohrdá EU jako politicky neschopnou. Ruští lídři si možná jako projev slabosti mylně vyložili to, že Evropu na summitu EU-Rusko minulý měsíc zastupovali dva portugalští politici – předseda Evropské komise José Manuel Barroso a ministerský předseda José Sócrates, jehož vláda v současnosti vykonává rotační předsednictví EU.

V ruských očích je nejvýmluvnější soupeření států EU o ropné a plynové kontrakty, které významně přispělo k přesvědčení Kremlu, že Evropa není politickou silou, s níž by bylo třeba počítat.

Pro Evropu bude těžké zformovat nového ducha détente , politiky snižování napětí. Projevuje se všeobecný nesouhlas s Putinovým autokratickým stylem a se záznamy jeho vlády v lidskoprávním rejstříku. Nabízet Rusku ruku ke smíru bude mít ve většině zemí EU sotva nějakou voličskou přitažlivost a Putinovy snahy si de facto , nebo dokonce de iure zachovat moc, až Medveděv získá své pravděpodobné vítězství, celou věc nesporně ještě zhorší.

Je tedy otázkou, zda Evropa a Rusko dokáží vybudovat nový rámec pro vzájemné rozhovory. Existuje mnoho prověřených diplomatických cest k tomuto cíli, takže struktury nechybějí. Zapotřebí je spíše pozitivního rozpoložení a konkrétních nápadů co dělat.