Od chvíle, kdy Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou Ústavní smlouvu Evropské unie, zaměstnává lídry EU to, že ukazují prstem jeden na druhého nebo obviňují francouzské a nizozemské voliče z nepochopení otázky, jež jim byla položena. Ani sebevětší míra osočování však nemůže zakrýt skutečnost, že 50 let po vytvoření Evropského společenství Evropa k podepření své jednoty zoufale potřebuje nový politický rámec, ne-li přímo nový projekt.

Ovšemže, francouzští a nizozemští občané neodpovídali na otázku, na niž se odpověď očekávala. Jejich hlasy byly protestem proti globalizaci, odmítnutím současného světa s jeho vzdálenými a nepochopitelnými mechanismy vládnutí. Tak jako v případě antiglobalizačního hnutí lze i nové antievropanství považovat za poptávku po „jiném světě“ – konkrétně za „alter-evropanství“.

Dvě světové války a válka studená formovaly evropskou integraci jako projekt míru, obrany základních hodnot Západu a společné hospodářské prosperity. Pád komunismu v roce 1989 a šance na překonání historických předělů kontinentu pak vyžadovaly předefinování evropského projektu. Smlouvy z Maastrichtu (1992) a Amsterdamu (1997) daly EU novou organizační strukturu a položily základy politických institucí odpovídajících hospodářské síle Evropy. Smlouva z Nice (2000) byla výsledkem poměrně chatrného kompromisu.

Prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, jejíž vlast na počátku roku 2007 převzala šestiměsíční rotační předsednictví Evropské unie, jsou jednoznačná: období reflexe, odsouhlasené Evropskou komisí v roce 2005, skončilo. Německé předsednictví bude usilovat o realizaci usnesení Ústavní smlouvy a Berlínská deklarace – načasovaná na patnácté výročí Římské smlouvy – nabídne 25. března 2007 vizi budoucnosti EU. Cílem je předat německým následovníkům v pozici předsednické země EU – Slovinsku, Portugalsku a Francii – cestovní mapu pro budoucí reformu.

Když politici v minulosti debatovali o budoucnosti EU, hovořili o definitivním vzorci evropské integrace, jak je vymezen v proslulé přednášce německého ministra zahraničí Joschky Fischera z roku 2000. Doprovodná intelektuální debata, slavnostně zahájená filozofy Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou, definovala podstatu evropské totožnosti, především oproti obrázku Spojených států, ale také ve vztahu k výzvám, jež přináší globalizace. Nyní by měla být zahájena obdobná debata řešící klíčové otázky týkající se budoucnosti EU.

Zaprvé, jak by se měly definovat vztahy mezi národními a společnými evropskými zájmy? Nejde jen o rozdělení kompetencí, ale také o zásadnější otázku toho, kdy se spoléhat na shodu národních vlád a kdy se obracet na společné evropské instituce, jmenovitě na Evropskou komisi a Evropský parlament.

Druhá otázka se týká záběru EU. Evropa je zvláštní kombinací geografie a dějin, ale hranice EU – a tedy vyhlídky na další rozšíření – určuje stejnou měrou jak její schopnost vstřebat kandidátské země, tak adaptační schopnosti těchto zemí.

Po přistoupení Bulharska a Rumunska má EU 27 členů, přičemž v pořadí čekají Turecko, Chorvatsko, ale i další balkánské státy a také Ukrajina a Gruzie. Je rozšiřování jedinou účinnou politikou stabilizace a míru, nebo se nástrojem rozvoje a stability může stát „sousedská politika“ EU, nepřinášející některým ze zemí, jež ťukají na dveře, plné členství, tak jako se jím kdysi pro západní Evropu stal Marshallův plán?

Zatřetí, místo marné teoretické debaty nad „liberálními“ versus „sociálními“ modely hospodářského rozvoje musíme porovnat zkušenosti zemí, jako je Velká Británie, Švédsko, Německo a Francie. Jsou jejich zkušenosti vzájemně neslučitelné, nebo je možná konvergence? Které politiky skutečně snižují nezaměstnanost? Jaká opatření mohou zajistit globální konkurenční schopnost EU? Jak můžeme napříč Evropou zmenšit stávající rozdíly v rozvoji a materiálním blahobytu?

Začtvrté, je potřeba se vyrovnat s aspiracemi EU na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Hrozby, jimž dnešní svět čelí, jsou nadnárodní, takže odpověď na ně musí být taktéž nadnárodní. To však není možné bez jasné evropské totožnosti – a tedy bez společného zájmu být prosazován a chráněn. Jedině pak budeme moci vyvinout společný přístup k naléhavým otázkám, jako jsou dodávky energií.

Takovéto otázky by se mohly stát tématem poradního referenda uspořádaného zároveň ve všech členských státech. Jeho výsledky by umožnily předložit smlouvu ve zjednodušené verzi k ratifikaci devíti členským státům, které ji ještě neschválily. EU by tak získala jak politický rozměr, tak jasný jednací řád.

Alternativou je paralýza. Bude-li EU nadále řízena podle smlouvy z Nice, nebude prostor pro další politickou integraci ani pro rozšíření. Současná pravidla rovněž nezajišťují efektivní fungování unijních institucí v jejich nynější podobě, zatímco sestavování nové ústavní smlouvy by si pravděpodobně vyžádalo ještě více času, než bylo zapotřebí k vytvoření současného návrhu. Za těchto okolností by měl převážit pragmatismus.

Za demokracii může být třeba odvádět jisté krátkodobé daně, ale ty jsou vždy nižší než dlouhodobá újma, již může způsobit nedostatek všeobecné účasti. „Alter-evropanství“ dokáže účinně potřít jedině nová evropská debata, která zahrne občany Evropy i její instituce. Sice snad ještě nenazrál čas na opravdovou evropskou ústavu, ale vytvořit kontext pro oživení ústavní smlouvy a přípravu Unie na výzvy naší doby dokáže spíše řešení zásadních problémů, jimž EU čelí, než snaha se jim vyhýbat.