Groucho Marx, jak známo, kdysi poznamenal, že nechce vstoupit do žádného klubu, který by zrovna jeho byl ochoten přijmout. Do dnešní Evropské unie si však Groucho podávat přihlášku nemusí. Unie v současnosti nehodlá přijmout nikoho , kdo o členství požádá, protože země usilující o přijetí jsou příliš velké či příliš chudé - anebo obojí.

Prvního května EU formálně přijme deset nových členů, osm ze střední Evropy. Všechny jsou mnohem chudší než průměr EU. Bulharsko, Rumunsko a případně Chorvatsko mají vstoupit v roce 2007. Do konce letošního roku se EU rozhodne, zda zahájí jednání o členství s Tureckem - zemí, jež není jen chudá a velká, ale též muslimská. Hodlá-li EU debatovat o členství s Tureckem, existuje snad legitimní důvod k odstrkování mé vlasti, Ukrajiny?

Dnešní názor EU je však takový, že Ukrajina by měla spadat do stejného rámce jako země Severní Afriky a Středního východu. Strategie EU nazvaná „Širší Evropa" volá po užších vztazích s Ukrajinou a po tom, aby nám byl umožněn lepší přístup na „jednotný trh" EU. Avšak nepovažuje Ukrajinu za kandidáta na členství v Unii, tedy alespoň v dohledné budoucnosti ne.

Jedním z důvodů je to, že se EU nechce dostat do křížku s Ruskem, které nás stále považuje za svého blízkého spojence, přirozeného obchodního partnera a člena rozšiřující se hospodářské zóny vedené Ruskem. Ukrajinský parlament minulý týden ratifikoval úmluvu vytvářející „jednotný hospodářský prostor" s Ruskem. Tato údajná zóna volného obchodu se ale jeví spíš jako recept na obohacení oligarchů a zadušení konkurence než jako podpora obchodu.

Samozřejmě, bude-li se EU snažit přivábit Ukrajinu, Rusko se nebude tvářit nadšeně. Členství v EU ale neznamená odcizení Rusku. Navíc, vyloučení Ukrajiny z případného členství v EU posílí ruské imperiální ambice. To zmenší naději Ruska, že se kdy stane úplnou demokracií, neboť ovládat impérium dokáže jedině jako militarizovaný stát.

Znakem dobrých klubů je, že se lidé dožadují členství. Rozrůstající se EU zahrnující Ukrajinu by vytvořila politický útvar s obrovským počtem obyvatel, což by napomohlo ambicím Unie stát se globální velmocí. Jak prokazuje poslední kolo rozšíření, EU velice účinně formuje styl vlády a chování uchazečů o členství. Přípravy na vstup do EU silně motivovaly osm bývalých komunistických zemí střední Evropy k upevnění a oživení demokratických institucí a tržního hospodářství.

Čím dál vyveze Evropa své zákony a hodnoty, tím širší bude zóna odhodlaná k mírovému, demokratickému a hospodářsky úspěšnému soužití. Země připravená na vstup do EU je zemí připravenou hledat svou cestu ve světě mírovými prostředky, pokud se k tomu rozhodne. Evropa takové země na svých hranicích potřebuje.

Jednání Unie však dosud mělo opačné dopady. Tak například, před třemi lety Ukrajinci překročili hranici s Polskem šestmilionkrát. Většinou šlo o drobné obchodníky nakupující zboží pro opětný prodej doma, kteří oživovali hospodářství východního Polska, nejchudší části země. Jiní v Polsku levně pracovali jako uklízečky a stavební dělníci.

Polsko v rámci kroků k zavádění evropských hraničních kontrol a vízových pravidel začalo po svých sousedech požadovat víza. Překračování polských hraničních přechodů se prudce snížilo o víc než dvě třetiny. Nová hranice EU s Ukrajinou tak dává okolí pocítit svou existenci tím nejhorším možným způsobem - poškozováním obchodu na obou stranách hranice.

Zdá se, že uvnitř EU jediné Polsko chce, aby se Ukrajina stala prosperujícím, stabilním a přístupným sousedem, a nikoliv sousedem chudým a vratkým s pochybnou demokracií a ještě pochybnějšími atomovými elektrárnami. Polsko se obává, že čím odříznutější bude Ukrajina od Unie, tím víc bude jak hospodářsky, tak politicky zaostávat.

Ostatní současní členové EU však vnímají vyhlídky na rozrůstající se Unii, která by zahrnula Ukrajinu, s fatalismem a hrůzou, a to z několika důvodů. Prvním jsou nevyhnutelně peníze. Unie přerozděluje miliardy eur od bohatších k chudším členům: víc chudých členů znamená víc žadatelů obléhajících pokladnu.

Druhým je přistěhovalectví. K zásadním principům Unie patří přesvědčení, že by mělo být možné svobodně se stěhovat z jednoho státu do druhého. Napříč západní Evropou však posilují strany zaměřené proti imigraci - a ty by na případném ukrajinském členství mohly vydělat obrovský politický kapitál. Existuje také pocit, že větší EU by už prostě nemusela být schopná fungovat.

Vymýšlet přesvědčivě znějící námitky proti ukrajinskému členství je snadné. Nejsme prý tak úplně evropští, jsme příliš chudí, jsme příliš jiní. Unie však dosud důsledně odmítala požadavek minimální úrovně příjmů u svých členů. Jejím jediným vážným ekonomickým nárokem je - zcela správně -, aby členové měli „funkční tržní hospodářství". A na to zda jsme evropští, opáčím, že v dobách, kdy tu žil, by se Balzak takto neptal.

V místech, kde se stýkají Evropa, Rusko, Ukrajina, Moldavsko a Bělorusko, se vytváří hospodářská zlomová linie. Co teď EU udělá pro překonání této zlomové linie, rozhodne o tom, zda se tyto země přizpůsobí Západu, nebo budou stagnovat. Sen o Evropě svobodné a celé, od Atlantiku až po Ural, je teprve třeba naplnit.