FRANKFURT – Ve věku necelých deseti let je euro podle všech měřítek mladou měnou. Přesto se pro téměř 320 milionů lidí v 15 evropských zemích stalo realitou každodenního života. A ve světle výkonu eura během letošní globální finanční krize nemohou ani jeho nejsilnější kritici popřít, že tato měna zaznamenává oslnivý úspěch.

Uplynulé léto se miliony turistů vyhnuly nutnosti platit nepříjemné a vysoké poplatky za výměnu peněz. Ještě větší hospodářský význam však mají výhody pro obchod a investice, které vyplývají z absence kurzových rizik uvnitř eurozóny. Společná měna je pro členské státy eurozóny završením jednotného trhu.

Od roku 1999 zažili členové Evropské měnové unie (EMU) řadu těžkých vnějších šoků: zvýšení ceny za barel ropy z přibližně 10 na 150 dolarů, kolaps akciových trhů po splasknutí bubliny internetových firem, šířící se riziko terorismu po 11. září 2001 a dvě války. Od loňského léta pak zhroucení amerického trhu s podřadnými hypotékami vyvolává na finančních trzích turbulence, jejichž konec není na dohled.

Na základě předchozích zkušeností s národními měnami mohli Evropané očekávat, že kterýkoliv z těchto šoků vyvolá na měnových trzích těžkou krizi. Není obtížné si představit, co by se během nedávné krize na finančních trzích bývalo stalo, kdyby země eurozóny dosud používaly příslušné národní měny: obrovské spekulace proti některým měnám, silné intervence centrálních bank a nakonec kolaps paritního systému.

V letech 1992-1993 zažil dramatickou krizi Evropský systém měnových kurzů. Od té doby se objem kapitálu připraveného využít na zahraničních měnových trzích veškerých příležitostí zněkolikanásobil, takže jakákoliv srovnatelná situace by dnes byla daleko složitější. Krize z počátku 90. let skutečně ohrozila status quo uvnitř jednotného trhu EU. Lze jen těžko uvěřit, že při dnešních ohromných kapitálových tocích by jediný osamocený trh mohl přežít sérii prudkých a náhlých kurzových změn.

Změny měnových kurzů v podobě, jakou jsme zažili v letech 1991-1992, mají silný dopad na relativní ceny zboží obchodovaného mezi různými zeměmi. V zemích, které zažily silné zhodnocení měny, jsou firmy (a potažmo odbory) náchylné na náhlou a těžkou ztrátu konkurenceschopnosti. Takové firmy bezpochyby začnou volat po ochraně před údajně „nespravedlivými“ podmínkami.

Jistě, ani euro nezabránilo rizikovým investičním rozhodnutím evropských finančních institucí nebo důsledkům těchto rozhodnutí pro finanční trhy. K něčemu takovému však nikdy nebylo vytvořeno. Naopak dosáhlo toho, čeho dosáhnout mělo: udrželo krizi v rozumných mezích, protože jí zabránilo napáchat škody na měnových trzích uvnitř eurozóny.

Evropská centrální banka po loňském nástupu turbulencí na finančních trzích okamžitě poskytla dostatek likvidity, aby uklidnila situaci, a od té doby v tom pokračuje. Současně ECB nikdy neztratila ze zřetele svůj hlavní cíl – udržení cenové stability.

ECB hned od počátku úspěšně zacílila inflační očekávání na úroveň odpovídající její definici cenové stability. Tento úspěch ostře kontrastuje se všemi kritickými hlasy, které varovaly před experimentem Evropské měnové unie, a dokonce předvídaly jeho brzký krach.

V prvních týdnech po červnu 1998, kdy byla ECB založena, jsem obdržel dopis od dnes již zesnulého nositele Nobelovy ceny Miltona Friedmana, který mi blahopřál ke jmenování do Výkonné rady – členství v radě tehdy nicméně označil za „beznadějnou práci“. Byl přesvědčen, že měnová unie v Evropě je odsouzena k zániku. Dnes je naopak těžké najít někoho, kdo nepokládá euro za obrovský úspěch, a ECB je tak pevná v kramflecích, že dnes lidé berou tento úspěch za samozřejmou věc.

Nebyla to však otázka štěstí. Úspěch eura je založen na tvrdé práci, oddanosti jedinečnému dějinnému poslání společné měny a v neposlední řadě i na dobře zvolené strategii monetární politiky.

Tento úspěch ovšem není důvodem k sebeuspokojení. Leží před námi velké výzvy. V kontextu oslabujícího růstu čeká Pakt stability a růstu nová obtížná zkouška. A co je neméně důležité, reformy zaměřené na zajištění větší pružnosti trhů stále zaostávají za tím, co je zapotřebí k plnému využití výhod jednotné monetární politiky.