CAMBRIDGE, MASSACHUSETTS – „Hlavnímu přemýšlení“ o rozvoji odjakživa dominovaly komplexní vize transformace chudých společností. Od takzvaného „velkého postrčení“ po „vyvážený rozvoj“ a od „Washingtonského konsenzu“ po „druhou generaci reforem“ se důraz kladl na všeobsáhlou změnu.

Dnešní rozvojový úzus se neliší. Převládající posedlost agendou „řízení“ má za následek široce založenou snahu o přetvoření institucí v rozvojových společnostech jako nezbytný předpoklad hospodářského růstu. Projekt tisíciletí Organizace spojených národů zahrnuje rozsáhlé koordinované postrčení k investicím do lidského kapitálu, veřejné infrastruktury a zemědělských technologií.

Objevili se ale také obrazoborečtí odpůrci takových komplexních přístupů, mezi nimiž byl nepochybně nejvýznačnějším Albert Hirschman. Ba Hirschmanovy vlivné příspěvky teď uznala americká organizace Social Science Research Council, která letos založila cenu na jeho počest.

Hirschmanovy zájmy se během jeho zářné kariéry od hospodářského rozvoje odklonily. Když se však v rozvojových debatách angažoval, svým současníkům často připomínal, že každá země, která by byla schopná zavést komplexní programy, by přece nebyla zaostalá.

Ba jednou vyplísnil Johna Kennetha Galbraithe za sestavení dlouhého seznamu nezbytných předpokladů účinnosti zahraniční pomoci. Kdyby rozvojové země dokázaly tyto podmínky splnit, napsal, byly by s to posílat zahraniční pomoc Spojeným státům!

Hirschman byl přesvědčen, že možnosti hospodářského rozvoje nejsou ani zdaleka tak omezené, jak nás komplexní teorie navádějí. Nevyváženosti typické pro rozvojovou zaostalost vytvářejí příležitosti, jichž se tvůrci politik mohou chopit. Místo spoléhání na módní vlny přicházející ze zahraničí musíme experimentovat a hledat jedinečná řešení, která nám umožní obejít hluboce zakořeněné společenské struktury brzdící růst.

Hirschmanovy hlavní postřehy o rozvoji nesmírně dobře obstály. Klíčovým ponaučením posledního půlstoletí je to, že tvůrci politik mají jednat strategicky, nikoliv komplexně. Musejí dokázat maximum s tím, co mají, místo aby toužili po možnosti transformovat svou společnost ve velkém. Musejí si určit priority a pochopit příležitosti a pracovat na nich. Musejí usilovat o postupnou, kumulativní změnu, nikoliv o jediný, všeobsáhlý průlom.

Úspěšné země mají určité společné rysy. Všechny zajišťují jistý stupeň účinné ochrany vlastnických práv a vymáhání smluvních závazků, udržují makroekonomickou stabilitu, snaží se začlenit do světové ekonomiky a poskytují vhodné prostředí pro výrobní diverzifikaci a inovace.

Jak se těchto cílů dosahuje, se ovšem liší. Pevnější integrace do světových trhů lze například dosáhnout exportními subvencemi (Jižní Korea), volnými exportními zónami (Malajsie), investičními pobídkami nadnárodním podnikům (Singapur), zvláštními hospodářskými zónami (Čína), regionálními dohodami o volném obchodu (Mexiko) nebo liberalizací importu (Chile).

Nejlépe navržené politiky vždy vycházejí z místních podmínek, využívají existujících výhod a usilují o překonání domácích překážek. To je důvod, proč často není lehké úspěšnou reformu přenést jinam. Reformy ostatně nejsou rostliny předpěstované v pařníku, které lze přesadit do libovolné půdy.

Tvorba hospodářského růstu navíc vyžaduje dosahování správných cílů, nikoliv splnění všeho naráz. V každém libovolném okamžiku záleží na tom, aby se společnost oprošťovala od bezprostředních svazujících omezení – což je další důvod, proč je na různých místech zapotřebí různých přístupů. Čínu na konci 70. let minulého století omezovaly chabé stimuly na straně nabídky v zemědělství. Dnešní Brazílii svazuje nedostatečná nabídka úvěrů. Salvador škrtí nevhodné výrobní pobídky u obchodovatelného zboží. Zimbabwe omezuje špatná správa.

Všechny tyto problémy vyžadují různé metody otevření cesty pro růst. Potřebujeme selektivní, dobře zacílené reformy, nikoliv dlouhé výčty položek.

Země se potýkají s problémy, když nevyužívají období rychlého růstu k upevňování svých institucionálních základů. Vyztužovat potřebují především dva typy institucí: instituce zaměřené na řešení konfliktů, aby se zvyšovala odolnost zemí vůči externím šokům, a instituce, které podporují diverzifikaci produkce. V Africe na konci 70. let růst zkolaboval kvůli slabosti těch prvních, v Latinské Americe uvadl po první půlce 90. let kvůli slabosti těch druhých.

Tento způsob přemýšlení má obrovské důsledky pro koncepci vhodných globálně ekonomických úprav. Hirschman by se zhrozil nad rozsahem vměšování do domácí tvorby politik, jehož se v současnosti dopouštějí Světová obchodní organizace nebo Mezinárodní měnový fond. Coby mezinárodní byrokracie se zálibou v „osvědčených postupech“ a společných standardech se tyto instituce žalostně nehodí k úkolu spočívajícímu v hledání novátorských, jedinečných cest vhodných pro konkrétní okolnosti té či oné země.

Hirschman by ovšem bezesporu rovněž vypeskoval vlády rozvojových zemí za to, že neplní své povinnosti a s klidem přehrávají odpovědnost na tyto externí agentury. Vždyť nakonec závisí na každé zemi, aby řekla: „Díky, ale ne; uděláme to po svém.“

Mnozí ekonomové byli k Hirschmanovu přístupu skeptičtí, protože jej nedokázali vtěsnat do ekonomie, již byli naučeni praktikovat. Během let se však i ekonomie stala pestřejší. Mnohem běžnější jsou dynamické modely, daří se ekonomii „druhého nejlepšího řešení“, do hlavního proudu se dostala politická ekonomie a behaviorální ekonomie zpochybnila „racionálního aktéra“. Hirschman tudíž vypadá čím dál méně jako podivín, za něhož se sám považoval. Všeobecné mínění jej snad konečně začíná dohánět.