WASHINGTON, DC – Cesta ministryně zahraničí Spojených států Hillary Clintonové na Ukrajinu ve dnech 4. a 5. července představuje významnou příležitost, při níž bude možné Ukrajince znovu ujistit, že USA zůstávají věrné ukrajinské suverenitě a demokratickému vývoji země.

Význam tohoto signálu je zásadní, protože těžce vydobytá nezávislost Ukrajiny a její schopnost pěstovat užší vazby s euroatlantickými institucemi jsou v ohrožení. Řada Ukrajinců má pocit, že USA – jakož i většina Západu – nad jejich vlastí zlomily hůl.

Když byl v únoru zvolen prezidentem Viktor Janukovyč, mnozí Ukrajinci doufali, že jeho vítězství ukončí pět let politické řevnivosti z dob bývalého prezidenta Viktora Juščenka a že povede k posílení stability, reforem a národní jednoty.

Tyto naděje se ukázaly jako iluzorní. Janukovyč větší stabilitu nepřinesl a naopak uskutečňuje sérii politik, které zjitřily domácí pnutí a připravily půdu k tomu, aby Ukrajina sklouzla zpět do ekonomické a politické sféry vlivu Ruska.

Koncem dubna koalice vedená Janukovyčem protlačila parlamentem 25leté prodloužení dohody, která Rusku dovoluje provozovat základnu své černomořské flotily v Sevastopolu na Krymu a v roce 2017 měla vypršet. Prodloužení úmluvy o základně do roku 2042 doprovázela dohoda povolující návrat důstojníků ruských tajných služeb na sevastopolskou základnu a ukončení dlouhodobé výzvědné spolupráce Ukrajiny s NATO.

Dohoda byla ratifikována bez řádného parlamentního dohledu a v rozporu s ustanovením ústavy, které na ukrajinském území zakazuje zahraniční základny. V parlamentu vyvolala faktické nepokoje, při nichž nechyběly pěstní souboje ani házení vajec a dýmovnic.

Výměnou za prodloužení dohody o základně Rusko souhlasilo, že o 30 % sníží ceny plynu, který Ukrajině prodává, přičemž hodilo do koše smlouvu z ledna roku 2009 podepsanou bývalou premiérkou Julijí Tymošenkovou, která tehdy ukončila sedmnáctidenní plynovou krizi.

Vzhledem ke klesající poptávce po plynu však Rusko vstoupilo v Evropě do vyjednávání o nových dohodách a začalo zákazníkům dávat slevy. Energetičtí specialisté proto poukazují na to, že 30% úlevou se cena dojednaná s Janukovyčem jen snižuje na současný evropský průměr. Ostatně konečná cena se podobá kontraktu z roku 2009.

Dohoda o plynu navíc maří pobídky, aby Ukrajina reformovala svůj neefektivní a zkorumpovaný energetický sektor, což zemi navádí k tomu, že v nadcházejících letech bude kupovat víc plynu, než by mohla potřebovat. Zároveň to zvyšuje energetickou závislost a hospodářskou odkázanost na Rusko a upevňuje na Ukrajině jednorozměrnou zahraniční politiku, lnoucí k Rusku.

Právě to je podle všeho cílem Kremlu. Několik dní po uzavření energetické dohody premiér Vladimír Putin na tiskové konferenci v Soči nadnesl, že by se ukrajinská národní energetická společnost Naftogaz měla fúzí sloučit se ruským státním energetickým gigantem Gazpromem.

Takový krok by strategickou ukrajinskou soustavu plynovodů převedl pod přímou ruskou kontrolu, a jak poznamenala Tymošenková, v současnosti vůdkyně opozice, rovnalo by se to „naprostému pohlcení Ukrajiny Ruskem“.

Obamova administrativa, včetně Clintonové, líčila tyto kroky zprvu jako součást „hledání rovnováhy“ ze strany Janukovyče. Jenže mezi hledáním rovnováhy a servilností je podstatný rozdíl. Janukovyčovy politiky zásadním způsobem oslabí těžce vydobytou nezávislost Ukrajiny a její schopnost pěstovat užší vazby na euroatlantické společenství, jež USA doposud podporovaly.

Je silně v zájmu USA a Evropské unie udržet evropskou možnost pro Ukrajinu otevřenou. Opětovné přesměrování ukrajinské zahraniční politiky na Rusko by změnilo strategickou rovnováhu v Evropě a negativně postihlo vyhlídky na demokratickou změnu na východním okraji Evropy, takže pro Gruzii a Moldavsko by bylo těžší udržet svůj prozápadní kurz.

Tlumivý účinek by to mělo i na dlouhodobé vyhlídky na reformu v Bělorusku, neboť by vznikl východní blok slovanských národů nedůvěřivých vůči Západu.

Konečně, ukrajinský obrat k Rusku by o roky, ne-li o desítky let posunul vyhlídky na demokratickou reformu v samotném Rusku a pro blízkou budoucnost by silně zkomplikovat každý pokus o „restart“ americko-ruských vztahů.

Krátce, není vhodná chvíle k uskutečňování politiky vlídného zanedbávání. Návštěva Clintonové by měla být signálem pevné americké věrnosti budování nezávislé a demokratické Ukrajiny a musí dát jasně najevo, že USA odmítají evropský bezpečnostní řád založený na sférách vlivu. Také by bylo vhodné pobídnout EU, aby byla otevřenější vůči souhlasu s dohodou o přidružení a s oblastí volného obchodu.