CAMBRIDGE – Podepíšou, nebo nepodepíšou? Dohodnou se konečně ministři obchodu z celého světa na podpisu mnohostranné obchodní dohody, která sníží zemědělské dotace a průmyslová cla, anebo se rozejdou s prázdnýma rukama? Tato sága trvá už od listopadu 2001, kdy bylo v katarském Dauhá zahájeno současné kolo vyjednávání, které už mnohokrát stoupalo k cíli, propadalo se, bezmála krachovalo, prodlužovalo se.

Poslednímu kolu rozhovorů v Ženevě se opět nezdařilo dosáhnout dohody. Soudě podle toho, co říká finanční tisk a někteří ekonomové, v sázce už nemohlo být víc.

Dovršíte-li takzvané „rozvojové kolo“ zdárně, pozvednete z bídy stovky milionů zemědělců v chudých zemích a zajistíte, že globalizace přežije. Selžete-li, uštědříte systému světového obchodu bezmála smrtelnou ránu a rozdmýcháte deziluzi na jihu a protekcionismus na severu. A jak nám úvodníky spěšně připomínají, riziko negativního vývoje je obzvlášť veliké v době, kdy světová finanční soustava je otřesena krizí podřadných hypoték a Spojené státy vstupují do recese.

Pohlédneme-li ale na agendu z Dauhá méně zaujatýma očima, začneme se podivovat k čemu všechen ten poprask. Pravda, politiky zemědělských subvencí v bohatých zemích mají tendenci snižovat světové ceny a společně s nimi i příjmy zemědělských producentů v rozvojových zemích. U většiny zemědělských výrobků ale útlum těchto subvencí bude mít pravděpodobně jen skromný účinek na světové ceny – nanejvýš několik procentních bodů. Ve srovnání s překotným zvýšením cen, které v poslední době světové trhy zažily, jde o drobnost, která by se každopádně ztrácela ve vysoké proměnlivosti, jíž tyto trhy běžně podléhají.

Vyšší světové ceny zemědělských výrobků sice pomáhají jejich producentům, ale poškozují domácnosti ve městech rozvojových zemí, z nichž mnohé jsou rovněž chudé. Právě proto nedávný prudký nárůst cen potravin přiměl mnoho zemí produkujících potraviny k zavedení exportních restrikcí a mezi těmi, kdo se zabývají globální chudobou, vyvolal bezmála paniku.

Je těžké najít soulad mezi těmito obavami a názorem, že obchodní kolo započaté v Dauhá by mohlo vytrhnout z chudoby desítky, ne-li stovky milionů lidí. Přinejlepším můžeme říct, že zemědělská reforma v bohatých zemích by chudým ve světě přinesla směs dobrého a zlého. Zcela zřejmé přínosy by měla jen u několika komodit, například u bavlny a cukru, jež chudé domácnosti nespotřebovávají ve větších množstvích.

Velkými vítězi zemědělské reformy v USA, EU a dalších bohatých zemích by byli tamní daňoví poplatníci a spotřebitelé, kteří už dlouho hradí subvence a ochranářská opatření, z nichž těží jejich farmařící krajané. Ale nenechme se mýlit: tady běží o reformu domácí politiky a vnitřní přerozdělování příjmů. To může být ku prospěchu co do efektivity i spravedlivosti. Mělo se to ale stát hlavním tématem Světové obchodní organizace?

Jak je to s průmyslovými cly? Bohaté země na oplátku za postupný útlum svých zemědělských subvencí požadují, aby rozvojové země jako Indie a Brazílie prudce snížily dovozní cla. (Proč potřebují úplatky od chudých zemí, aby udělaly, co prospěje jim samotným, je neutuchající záhadou.) Avšak i tady jsou potenciální přínosy nepatrné. Celní sazby, které v současnosti platí v rozvojových zemích, jsou sice vyšší než ve vyspělých zemích, ale přesto jsou na nejnižší úrovni, na jaké kdy byly.

Podle odhadů Světové banky by úplné odstranění veškerých omezení obchodu se zbožím nakonec příjmy rozvojových zemí posílilo nanejvýš o 1%. Dopad na příjmy vyspělých zemí by byl ještě menší. A kolo rozhovorů započaté v Dauhá by tyto překážky samozřejmě úplně neodstranilo, ale jen snížilo.

Kolo rozhovorů z Dauhá se zakládalo na mýtu, zejména v tom, že vyjednávací agenda zaměřená na zemědělství bude představovat „rozvojové kolo“. To uspokojilo klíčové účastníky. Vládám bohatých zemí a tehdejšímu generálnímu řediteli WTO Miku Mooreovi to přineslo příležitost získat morální převahu nad těmi, kdo protestovali proti globalizaci. USA získaly klacek ke stržení společné zemědělské politiky EU. A několika rozvojovým zemím se středně vysokými příjmy (například Brazílii, Argentině a Thajsku), které jsou velkými zemědělskými exportéry, byla situace šitá na míru.

Mýtus o „rozvojovém“ kole, propagovaný obchodními funkcionáři a ekonomy, již zastávají „cyklistickou teorii“ obchodních jednání – názor, že obchodní režim dokáže udržet rovnováhu jedině za neustálého postupu liberalizace –, se ovšem vrátil jako bumerang, protože USA a klíčové rozvojové země zjistily, že je pro ně nesnadné liberalizovat vlastní zemědělský sektor. Co nakonec vedlo ke krachu posledního kola jednání, bylo odmítnutí Indie akceptovat přísná pravidla, o nichž se domnívala, že by ohrozila její drobné rolníky.

Podstatnější je, že obavy, z nichž vyrůstá cyklistická teorie, jsou silně přehnané. V nejliberálnějším režimu v dějinách nežijeme proto, že jej prosazuje WTO, nýbrž proto, že důležité země – bohaté i chudé – zjišťují, že větší otevřenost je v jejich nejlepším zájmu.

Skutečná rizika tkví jinde. Na jedné straně existuje nebezpečí, že dnešní poplašenost sama naplní své proroctví – totiž že obchodní funkcionáři a investoři promění scénář soudného dne v realitu právě svým panikařením. Na druhé straně hrozí nebezpečí, že dovršené „rozvojové kolo“ nedokáže splnit vysoká očekávání, která zaselo, čímž v dlouhodobém výhledu dále naruší legitimitu pravidel globálního obchodu. Nakonec o dopadech dost možná nerozhodnou skutečné ekonomické výsledky v terénu, ale atmosféra – psychologie a očekávání.

Nad Dauhá tedy neplačte. Nikdy se nejednalo o rozvojové kolo a zítřejší svět nebude vypadat jinak než ten včerejší.