PRINCETON – Dějiny finančnictví jsou zčásti historií zápasu za stabilní, bezpečný způsob určování hodnoty. A takové úsilí, jako každý jiný hon za jistotou v našem nepředvídatelném světě, bylo odsouzeno k nezdaru. Poslední finanční krize tuto zranitelnost důrazně podtrhuje, neboť zcela ničí dojem, že aktivům dokážeme přiřadit přesné ceny. Většina lidí je dnes přesvědčena, že tento nedostatek je neodmyslitelným rysem finanční soustavy. Leč nejistoty ohledně hodnoty odhalují také vážné problémy v politickém řádu.

V minulosti zajišťovaly nepraktické a neuspokojivé řešení hodnotové otázky kovové peníze. Nevýhodné byly proto, že zlato bylo těžko použitelné pro každodenní transakce a stříbro zase mělo příliš nízkou hodnotu pro větší převody.

Kovové peníze navíc byly náchylné k nepředvídatelným změnám hodnoty, jakmile byly objeveny nové zásoby. Dovoz stříbra z Nového světa v šestnáctém století vyvolal setrvalou inflaci. Objev zlata v Kalifornii v polovině devatenáctého století a o 50 let později na Aljašce, v Jižní Africe a v Austrálii rovněž způsobil mírnou inflaci, kdežto absence takových nových objevů v 70. a 80. letech 19. století vedla k mírné deflaci.

Řada ekonomů a politiků proto usoudila, že by mohlo být snazší kontrolovat papírové peníze a že ty by mohly být stabilnější. Tato inovace, závislá na bezpečnostně kvalitních metodách výroby papíru a tisku, proměnila dvacáté století. Zprvu ale přinášela mnohem méně stabilní výsledek, kvůli silnému pokušení politicky ji zneužívat. Namísto umírněné inflace byla většina dvacátého století divoce inflační, jelikož vlády tiskly peníze v přehnaném množství.

Během posledních dvou dekád dvacátého století však došlo k myšlenkové revoluci. Převod měnové politiky na nezávislou centrální banku byl příslibem dokonalé protiváhy k politickému tlaku tisknout peníze. Paul Volcker ve Federálním rezervním systému USA zformoval trvalý a úspěšný model dezinflace, činný od roku 1979. Evropa si vzala k srdci totéž ponaučení, když přistoupila k měnové unii a ke správě nové měny, eura, vytvořila Evropskou centrální banku.

Lidé v důsledku toho usoudili, že problém měnové stability byl vyřešen a že mohou hromadit aktiva a pak je dávat do zástavy a půjčovat si čím dál větší částky. Touto domněnkou ale otřásla rozsáhlá zkáza finančních aktiv kvůli fundamentální nejistotě nad rozsahem ztrát zapříčiněných krizí podřadných hypoték a dále především po krachu Lehman Brothers.

Deflace vycházející z finančního sektoru je zhoubná. Je těžší se s ní vypořádat než z inflací, zčásti z technického důvodu, že úrokové sazby lze snížit jen na nulu. Čím víc se nule přibližují, tím problematičtější je měnová politika. Politické instrumenty přestávají zabírat. Bilance centrálních bank expandují, ale ceny nadále klesají a nejistoty přibývá.

Existuje ještě další důvod, proč deflace představuje takovou hrozbu a proč tvůrci politik mají v zápase s ní mnohem těžší úlohu než ti, kdo bojují proti inflaci: neklesají všechny ceny; především dluhy se nepřizpůsobují, protože ty jsou fixované v nominálních hodnotách.

Inflace a deflace přinášejí naprosto odlišné výsledky. Inflace snižuje hodnotu dluhu, což u mnoha lidí i firem vyvolává pocit pomalého pití šampaňského, který vede k příjemnému uspokojení malátného vzrušení nad ubývajícím břemenem zadlužení.

Deflace naproti tomu dluh zvyšuje a vyvolává pocit, jako by na nás doléhala olověná pokrývka. Během meziválečné Velké hospodářské krize ekonom Irving Fisher výstižně popsal proces dluhové deflace, při němž věřitelé, poděšení rozkladem kvality svých aktiv, požadovali splacení dluhů, čímž přiměli dlužníky likvidovat aktiva. To zase pouze dál snižovalo ceny a vedlo k dalšímu omezování úvěrů, k bankrotům a krachům bank.

Politickou reakcí na deflaci je požadavek silnějšího státu. S deflací se v rámci běžných tržních operací nelze vypořádat. Jedině stát je natolik spolehlivý, že může převzít veškeré dluhy, jichž se soukromé instituce kvůli odporu k riziku neujmou. Leč abstraktní popis výsledné státní intervence, již ekonomové líčí jako expanzi „agregátní poptávky“, zakrývá skutečnost, že vláda provádí určité výdaje a dělá politická rozhodnutí, která zachraňují konkrétní podniky a jedince.

Specifičnost operací finanční záchrany v atmosféře nouze, jíž se dluhové deflace vyznačují, nevyhnutelně vyvolává intenzivní politickou debatu. Sledujeme to u aktuální diskuse o účincích zachraňování automobilového průmyslu na přerozdělování nebo u znepokojení, že by přístup k nouzovým úvěrovým limitům Fedu měly mít hedžové fondy, jimž se všeobecně přičítá vina za dnešní finanční potíže.

V současnosti se poukazuje na paralely s japonskou zkušeností 90. let minulého století – z ekonomického pohledu „ztracenou dekádu“, která podryla i legitimitu vládnoucí Liberálně demokratické strany. Velká hospodářská krize vedla k ještě děsivějším důsledkům, neboť politická odezva na deflaci napříč střední Evropou a Latinskou Amerikou obrátila v trosky převládající řád, včetně několika demokracií.

Typickou reakcí dvacátého století na novou nejistotu byl etatismus. Jeho nedostatečnost může vést k formulaci mnohem starší odpovědi: odporu vůči tržnímu hospodářství, doprovázenému paušálním odsuzováním dluhů a dluhových instrumentů. Takže zatímco vlády skáčou sem a tam, aby odpověděly na současnou krizi, neměli bychom zapomínat, že deflace má sklon vyvolávat nejen radikální antikapitalismus, ale také hlubokou nenávist k ekonomické či politické organizaci všeho druhu.