BERLÍN – Současná hospodářská krize odhalila dva zásadní problémy ve struktuře Evropské měnové unie. První z nich se týká udržitelnosti veřejných financí v řadě členských států eurozóny. Druhým problémem je skutečnost, že nedostatečná koordinace makroekonomické politiky způsobila divergenci mezinárodní konkurenceschopnosti členských zemí eurozóny, což ohrožuje samotnou existenci eura.

Země, jejichž veřejné finance se ještě loni zdály od základu zdravé, se ocitly pod silným fiskálním tlakem. Státní dluh Irska se má podle předpokladů do roku 2010 zvýšit na téměř 80% HDP, přičemž před rokem Evropská komise předpovídala, že irský státní dluh nedosáhne ani 30% HDP. Stejně tak se očekávalo, že Španělsko sníží svůj poměr dluhu k HDP, zatímco ve skutečnosti se tento ukazatel v letech 2007 až 2010 pravděpodobně zdvojnásobí na více než 60%.

Mechanismy fiskálního dohledu EU nedokázaly tento vývoj předpovědět, protože zanedbávají klíčovou proměnnou: dynamiku zadlužování soukromého sektoru. Vzhledem k vysokým ekonomickým nákladům bankovní krize je pravděpodobné, že vlády během takové krize převezmou závazky svého finančního sektoru – jak se nedávno stalo ve Velké Británii a Irsku a také během finančních krizí v Latinské Americe a Asii v 90. letech. Totéž pravděpodobně platí, když se klíčové podnikatelské sektory přiblíží k insolvenci. Ze země se zdravými veřejnými financemi se tak prakticky přes noc může stát fiskální mrzák.

Vzhledem ke stále těsnějším finančním a ekonomickým vazbám mezi členskými zeměmi eurozóny může mít rostoucí státní dluh třeba jen v jediné zemi EMU vážné důsledky pro všechny členy, protože žádný členský stát nedopustí, aby jiný stát vyhlásil platební neschopnost. Členové EMU tak nepřímo sdílejí záruky za dluhy soukromého sektoru v ostatních zemích. Ten by proto měl být monitorován v rámci dohledové sítě EMU.

Dalším zjevným problémem je, že členské státy EMU – alespoň dosud – nekoordinují efektivně svou hospodářskou politiku. Už před krizí to mělo za následek rozdíly v konkurenceschopnosti a v hospodářských cyklech. Trvalá ztráta konkurenceschopnosti v uplynulém desetiletí je jedním z důvodů, proč krize tak těžce dopadá na některé jihoevropské členy EMU, jako jsou Španělsko a Itálie.

Neúčinnost kontroly fiskální politiky a absence hospodářské konvergence stále více znepokojují jak Evropskou centrální banku, tak i ministry financí eurozóny. Žádná iniciativa za vyřešení těchto problémů se zatím na stole neobjevila, ale toto téma se bezpochyby stane předmětem diskusí v EMU.

Jedním ze způsobů, jak řešit problémy spojené se státním dluhem a také zlepšit koordinaci hospodářské politiky, je prosté rozšíření již existujících pravidel: například zavedením „Paktu vnější stability“, jenž by doplňoval současná regulační opatření na úrovni EMU. Tento pakt by monitoroval nerovnováhy na běžném účtu a penalizoval přehnané schodky či přebytky na účtu vnějším.

Monitorování vnějších nerovnováh může být účinným nástrojem pro měření rizik budoucí platební neschopnosti, jelikož trvalé schodky na běžném účtu vedou k růstu čistého zahraničního dluhu. Navíc existuje přímý vztah mezi dluhovou dynamikou soukromého sektoru v členských státech EMU a nerovnováhami na jejich běžném účtu uvnitř eurozóny. Pokud národní vláda nepracuje s větším než skrovným deficitem, odráží deficit běžného účtu půjčky soukromého sektoru v zahraničí (nebo prodej dříve nahromaděných zahraničních aktiv). Hodnotí-li se bilance běžného účtu společně s fiskální pozicí země, lze vyvodit závěry o riskantních dluhových trendech uvnitř soukromého sektoru.

Matematika dluhové dynamiky naznačuje, že žádná země eurozóny by neměla vykazovat nerovnováhu na běžném účtu – ať už deficit nebo přebytek – větší než 3% HDP. Výjimky lze přiznat zemím s velkým přílivem přímých zahraničních investic do projektů na zelené louce. Toto pravidlo by se mělo vztahovat na země-dlužníky i na země-věřitele. Platební nerovnováhy mají koneckonců vždy dvě strany a zátěž spojenou s jejich vyrovnáváním by neměly nést pouze země deficitní.

Takový pakt by zavazoval vlády k využívání fiskální a mzdové politiky, jakož i celkové hospodářské politiky k dosažení vnější rovnováhy. Zároveň by to vedlo k širší hospodářsko-politické spolupráci, zejména ve vztahu k nastavení mezd, poněvadž vlády by byly nuceny využívat státních zákonů a dohod o mzdách ve veřejném sektoru k ovlivňování mzdové politiky tak, aby se nerovnováhy mezi zeměmi eurozóny snižovaly.

Pakt vnější stability by navíc zavazoval vlády, aby při koncipování národních hospodářských reforem braly v úvahu jejich dopady na další členské státy. Pokud by „přebytková země“, jako je Německo, chtěla snížit nemzdové náklady na pracovní sílu a zvýšit daň z přidané hodnoty, aby posílila svou konkurenceschopnost, musela by současně přijmout expanzivní fiskální politiku, která by kompenzovala negativní dopady na zahraniční obchod partnerských zemí.

V rámci těchto pravidel by si jednotlivé země zachovaly pravomoc koncipovat vlastní politiku. Španělská vláda by například mohla utlumit stavební boom a schodek zahraničního obchodu své země tím, že by zvýšila daně nebo naléhavě vyzvala ke zdrženlivému zvyšování domácích mezd. Stejně tak by však mohla intervenovat založením plánovacích regulačních úřadů nebo zavedením limitů na hypoteční úvěry.

Pakt vnější stability by nejen zavčas odhaloval rizika pro fiskální stabilitu, ale také by pomohl proměnit v realitu základní princip zákonodárství EU, totiž že členské státy konečně začnou pokládat hospodářskou politiku za „společný zájem“.