SINGAPUR – Až konečně opadne nynější vřava obklopující íránské volby, Západ si zřejmě odnese jednoduchý černobílý úsudek: vyhráli padouchové. Ovšemže když Západ podpořil kladné hrdiny, demonstranty v ulicích, jednal správně. Západ tudíž za výsledek nemusí nést žádnou zodpovědnost.

Tragédií takového uvažování je, že neumožňuje žádnou mravní ani politickou složitost či nuance, jenže právě těch bude zapotřebí, mají-li se vyřešit četné problémy, které Írán prostupují. Navíc dokud íránským prezidentem zůstává Mahmúd Ahmadínedžád, Západ se znovu uchýlí ke své obvyklé metodě jak se vypořádat s nepřátelskými režimy: zavede další sankce. To by ale vedlo jen k ještě větší tragédii.

Jediným jasným ponaučením, které ze sporných íránských voleb plyne, je, že země má energickou a opravdu dynamickou občanskou společnost. Řada statečných Íránců byla ochotná na obranu svého přesvědčení riskovat život. Jejich schopnost takto vystoupit potvrzuje, že Írán není uzavřeným totalitním státem jako Severní Korea. Navzdory mnohaleté vládě teokratického establishmentu (anebo právě díky ní) zůstává íránská mysl otevřená a angažovaná.

Existuje tedy reálná naděje, že se Írán může změnit, modernizovat a otevřít, tak jako zbytek Asie. Vskutku, jedinou životaschopnou dlouhodobou strategií, kterou si můžeme osvojit, je tudíž ukončit snahu Írán izolovat a namísto toho Íránce postrkovat k užšímu zapojení do moderní Asie.

Podle íránského světonázoru existují tři velké starobylé asijské civilizace: čínská, indická a perská (přičemž ta perská je nejskvělejší). Íránci očekávají, že se budou držet na roveň s Čínou a Indií. Sekýrování Íránu ze strany Západu tedy nemá účinek, ale když Íránci uvidí, že jejich společnost zaostává za Čínou a Indií a že se tyto země otevírají světu, může je to motivovat k přehodnocení jejich směřování. Čím víc Íránců navštíví Čínu a Indii, tím pravděpodobnější bude, že se Írán změní.

Obdobně platí, že by Západ měl najít způsoby jak znovu navázat kontakty s íránskou společností, čemuž významně brání neexistence diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Íránem. Americká zahraniční politika vychází z toho, že diplomatické vazby s Íránem jsou tak nějak projevem souhlasu. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Diplomacie byla vynalezena proto, aby umožňovala vztahy mezi protivníky, nikoli mezi přáteli. K rozhovoru s přáteli nikdo nepotřebuje diplomatickou imunitu. Té je zapotřebí, máme-li hovořit s nepřáteli. Žádný politik v USA bohužel nejeví známky snahy tuto úvahu zdravého rozumu vysvětlit americké veřejnosti.

USA si mohou vzít ponaučení i z dalších příkladů. Řada Američanů tleskala egyptskému prezidentovi Anvaru al-Sadatovi za politickou odvahu, když před třemi desítkami let navštívil Jeruzalém (a za toto rozhodnutí nakonec zaplatil životem), třebaže velká většina Egypťanů s tím hluboce nesouhlasila.

Je užitečné připomenout si slova prezidenta Richarda Nixona, která pronesl, když před obnovením diplomatických vztahů s Čínou navštívil Peking: „Byli jsme občas v minulosti nepřáteli. Velké spory máme i dnes. Dohromady nás svádí skutečnost, že máme společné zájmy, jež tyto spory přesahují. Když o svých sporech diskutujeme, ani jeden z nás nesleví ze svých zásad. Avšak třebaže propast mezi námi nedokážeme zasypat, můžeme se pokusit překlenout ji mostem, přes nějž bychom mohli vést rozhovor.“

Při navazování styku s Íránem by Západ měl ignorovat podstatu jeho režimu. Pro cizince je téměř nemožné pochopit skutečnou interní politickou dynamiku Íránu. Právě když svět dospěl ke konsenzu, že Ahmadínedžád byl pouhým nástrojem Nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího, jmenoval Ahmadínedžád viceprezidenta proti Chameneího přání (třebaže tuto nominaci později revokoval). S jistotou však víme, že režim je rozštěpený.

Rozdělující spory v íránské společnosti umožní vznik nových sil. Měli bychom tedy najít prostředky k navázání kontaktu s íránskou společností na všech úrovních. Íránské studenty je třeba povzbudit, aby navštěvovali a studovali asijské univerzity, kde by zjistili, jak sebejistí jsou mladí čínští a indičtí studenti při pohledu do budoucna – což by je dost dobře mohlo přimět k úvahám, proč mladí Íránci tentýž optimismus nesdílejí.

Posledním důvodem, proč by Západ měl změnit kurz, je, že se čím dál silněji ukazuje neužitečnost západních sankcí. Na Západě žije pouhých 12 % světové populace a setrvale mu ubývá moci. Červencové rozhodnutí Hnutí nezúčastněných zemí (sestávajícího ze 118 členských států), že svou příští schůzku uspořádá v Teheránu, představuje významnou ukázku nezápadního vnímání Íránu. Bude-li se Západ držet svých sankcí, neudělá nic dobrého. Jen se lídři Západu budou líp cítit. Co je však v posledku důležitější: udělat něco dobrého, nebo mít dobrý pocit?