Přes arabský svět jako by se přelévala demokratická vlna. Dokonce i tradiční arabské monarchie a emiráty se v jejím víru mění. Kuvajt dnes umožňuje ženám účast ve volbách, Katar přijal ambiciózní reformní program, Bahrajn projevil obrovskou toleranci vůči masovým demonstracím a Spojené arabské emiráty povolují existenci něčeho takového, jako je svobodný tisk. Saúdská Arábie však i nadále přistupuje k jakékoliv změně se značnou ostražitostí, a zůstává tak obrovskou a zdánlivě neodstranitelnou překážkou reforem v celoregionálním měřítku.

Ačkoliv vládnoucí rod Saúdů čelí obrovskému tlaku, aby následoval příkladu svých sousedů, vnitřní odpor vůči takovému kroku je i nadále velice silný. A tak zaujali Saúdové obojaký přístup: na jedné straně královská rodina podněcuje demokratické reformátory, aby se vyslovovali nahlas, a na druhé straně je za to posílá do vězení.

Patnáctého května byli tři přední reformátoři – známý novinář a básník Alí Dumajní a univerzitní profesoři Abdalláh Hamíd a Matrúk Fálih – odsouzeni v uzavřeném procesu bez právního zastoupení a posláni do vězení na šest až devět let. Jejich zločinem bylo volání po konstituční monarchii. V oficiálním rozsudku se konstatuje, že ohrožovali národní jednotu, zpochybňovali držitele moci a štvali veřejné mínění proti státu, přičemž používali „zahraniční“, tedy západní terminologii.

Nedlouho po teroristických útocích na Spojené státy v září 2001 se tito liberální reformátoři spojili se 160 dalšími intelektuály a napsali korunnímu princi Abdalláhovi petici, v níž žádají reformy. Petice vyzývala monarchii, aby fungovala v rámci ústavně předepsaných mantinelů, a volala po nezávislém soudnictví.

Reformátoři se domnívají, že takové reformy jsou jediným způsobem, jak může Saúdská Arábie přežít hrozbu násilí, nestability a rozdrobení státu, která se rýsuje na obzoru. Pouze ústava, argumentují, může obnovit tolik potřebnou legitimitu politického systému, který je všeobecně vnímán jako hluboce zkorumpovaný a neschopný.

Korunní princ Abdalláh, jenž v Saúdské Arábii de facto vládne namísto svého nezpůsobilého nevlastního bratra, krále Fahda, velmi touží být pokládán za stoupence reforem. V lednu 2003 proto tyto návrhy vřele přivítal. Jeho nevlastní bratr a silnější soupeř, ministr vnitra princ Najíf, však v březnu 2004 nařídil zatčení, soudní proces a uvěznění 13 reformátorů. Korunní princ Abdalláh za opozici neztratil ani slovo, čímž se jím zahájená reformní agenda ocitla v politickém vzduchoprázdnu.

Ve snaze udržet si absolutistickou moc a minimalizovat rozhořčení veřejnosti požádali saúdští princové pod vedením Najífa reformátory, aby podepsali dohodu, že již nikdy nebudou žádat o reformy. Princ Najíf zakázal i používání samotného slova „reforma“ ve veřejných rozpravách, protože naznačuje, že je se systémem něco špatného; on sám dává přednost pojmu „rozvoj“.

Ze třinácti zatčených reformátorů se deset tomuto požadavku podvolilo, avšak zbývající tři to odmítli a zaplatili za to. Až do konečného rozsudku setrvali v rijádské věznici bez právního zastoupení. Ti, kteří se podvolili, přišli o cestovní pasy, ztratili práci a dostali zákaz hovořit s novináři.

V reakci na regionální a mezinárodní tlak vybudoval vládnoucí rod Saúdů Potěmkinovu vesnici reforem, přičemž si však ponechal absolutní kontrolu nad veškerým politickým vývojem. Začátkem letošního roku zinscenoval částečné a přísně regulované volby do obecních úřadů, avšak otázku, kdy a jak se hlasování uskuteční, nesměl ovlivnit žádný nezávislý názor. Z hlasování tak byla vyloučena celá ženská část populace a tři čtvrtiny populace mužské. Nejlepší výsledky zákonitě zaznamenali wahhábističtí islamisté.

Saúdové čelí dvěma hrozbám: jedné od násilných islamistů a druhé od liberálních reformátorů. Vše nasvědčuje tomu, že reformátorů se bojí daleko více.

Snad se princové domnívají, že je snazší zabít „teroristické“ zločince než rozdrtit požadavky na sociální spravedlnost. Jistě, vraždění násilných islamistů a přívrženců al-Káidy je mezinárodním společenstvím a obzvláště Spojenými státy oslavováno jako úspěch ve „válce proti terorismu“. Zatímco však Saúdové pronásledují a zabíjejí násilné domácí extremisty, zároveň v tichosti utahují smyčku kolem všech, kdo si přejí umírněné reformy. Tento útisk liberálních reformátorů zůstává v okolním světě bez povšimnutí a zejména mlčení Ameriky je velmi nápadné.

Pro prince je toto mlčení zároveň životně důležité, protože Saúdy ze všeho nejvíce zajímá podpora USA. Při současném stavu věcí v Saúdské Arábii nemá americká administrativa mimo existující režim žádného věrohodného spojence pro změnu. Na rozdíl od Ukrajiny, Gruzie, Kyrgyzstánu a Libanonu tedy nedělá nic, čím by povzbudila lidovou opozici. Dokud bude saúdský režim uspokojovat americkou potřebu po ropě a bojovat s islamistickými radikály, bude se i nadále těšit podpoře a mlčení USA – a potažmo i jejich tichému souhlasu.

Toto mhouření očí je však krátkozraké, pro Ameriku i pro Saúdy. Ti, kdo znemožňují pokojnou revoluci, způsobují nevyhnutelnost revoluce násilné. Liberální reformátoři, kteří skončili ve vězení, mohli vydláždit cestu pro pokojný přechod k reformované Saúdské Arábii. Jejich uvězněním dal režim najevo, že pro ty, kdo usilují o změnu, zůstává jedinou možnou cestou násilí.