Někde jsem slyšela, že diskutování o morálce a politice je jako diskuse s kanibaly o vegetariánství. Většina lidí s tím, zdá se, souhlasí - a má pro to dobrý důvod. Mocenským a ziskuchtivým zájmům se totiž podařilo oslabit morální principy a mravní povinnosti v politice i ekonomice.

Důsledky jsou nabíledni. V dnešním světě odráží "řád" mocenskou rovnováhu, která je udržována zejména silou - ať už vojenskou nebo finanční. Vedle "kasárenského řádu" však existují i jiné možnosti. Například takový řád kostelního sboru, kde jeho jednotliví členové spolupracují na základě sdílené kultury a hodnot.

Ano, utopické projekty končívají násilím a zoufalstvím, což já, která jsem vyrůstala v Sovětském svazu, vím velmi dobře. Avšak ne všechny snahy vystavět morálně spravedlivý svět jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Jedním z důvodů, proč dnes v "mocenské politice" scházejí hodnoty, je, že vůdcové jako Gándhí, Schweitzer a King zmizeli ve stínu našich nových fetišů - úspěchu, osobního prospěchu a soukromých zájmů.

Jenže poněvadž většina lidí už nehledá jistotu v ideologické čistotě a politických klišé, konec nucené harmonizace dává zelenou novým dobrovolným formám společenské soudržnosti.

Ráda bych navrhla pět kroků, jichž je zapotřebí k tomu, aby tato nová situace mohla nastat. Prvně, svět musí odsoudit státní násilí, jehož cílem je nastolit konformitu a disciplínu. Takové násilí totiž potlačuje a zastrašuje tělo i ducha. Abychom však takové násilí mohli zastavit, musí být stát zbaven schopnosti vnucovat rozvratná dogmata, tradice a stereotypy.

Toho lze dosáhnout jen s pomocí obezřele vytvořeného systému zpětné kontroly, který bude držet na uzdě mocné síly - především stát -, jež se snaží dosáhnout politické nadvlády. Kontrolovat je ale třeba nejen výslovně politické síly. Je například třeba kontrolovat i velké akcionáře firem, aby v záchvatech hromadění bohatství nepoškozovali zájmy minoritních akcionářů, jimiž jsou zpravidla řadové občané.

Třetí reformní prioritou musí být institucionalizace oddělení státní moci a kapitálu. I v tradičních demokraciích totiž úspěch kandidátů do volených úřadů často závisí ne na jejich moudrosti a vůdčích schopnostech, ale na objemu peněz investovaných do volebních kampaní. Nesmíme už dovolit, aby majitelé kapitálů získávali státní moc a přetvářeli ji do vlastních ekonomických privilegií. To tvrdím jako někdo, kdo sám vytvořil značný kapitál a teď se v politice snaží podporovat morálku.

Za čtvrté - také hromadné sdělovací prostředky musí být odděleny od moci a zájmů kapitálu. V Evropě, Americe a Japonsku se vlastnictví médií stále více koncentruje, což občany v těchto zemích po právu znepokojuje, zvláště když se majitelé médií od tvorby veřejného mínění přesouvají přímo k tvorbě vlád. O kolik víc pak musí být taková koncentrace vlastnictví znepokojující v nových demokraciích a rozvíjejících se zemích, když v nich obvykle chybí záruky silné občanské společnosti?

A konečně všechny tyto reformy předpokládají nezávislou soudní moc. Je třeba zajistit autonomii soudců, ovšem to je možné jen tehdy, je-li charakter soudců takový, že lidé věří jejich rozhodnutím. V zemích, kde justice slouží bohatým a mocným, se to může zdát zhola nemožné, ovšem na druhé straně jsme všichni slyšeli o soudcích, kteří se moci dokázali vzepřít. Tyto odvážné soudce by měl podporovat každý občan, neboť jejich příkladem lze obrodit celý soudní systém.

Podmínkou morálky je tedy v podstatě to, aby peníze přestaly být v politice rozhodujícím faktorem. Peníze totiž lidi politicky rozdělují na ty, kdo mají, a ty, kdo nemají. Triumf peněz v politice a jejich role coby absolutního měřítka lidských zásluh odkrývají rozpad duchovní energie, který je pohromou pro náš svět. Neboť tam, kde vládnou peníze, podléhají někteří občané depresím a apatii, jiní zas krutosti a bezcitnosti a děti jsou vychovávány k agresivitě. Peněžní fundamentalismus je tedy zapotřebí vyplenit - postupně a odhodlaně.

"Transformace", které zde navrhují, možná znějí až příliš optimisticky a nerealisticky. Ráda bych proto odcitovala nedávno zesnulého filozofa Johna Rawlse. Ten tvrdil, že teorie, která se prokáže jako chybná, by měla být bez ohledu na svou eleganci odmítnuta nebo přehodnocena. Z toho plyne, že realitu, včetně světových řádů a institucí - jakkoli jsou efektivní a úspěšné -, je třeba reformovat, pokud se prokáže, že je nespravedlivá.

Možná jen člověk z postsovětské země dokáže opravdu žít každodenní politiku tak, jak ji formuloval Rawls ve smyslu prapůvodních principů spravedlnosti. Naše nově zrozené státy dostaly příležitost vytvořit mravně spravedlivý společenský řád na troskách politického systému postaveného "bohem, který zklamal". Byl a je to těžký boj plný překážek. Věřím, že budeme mít sílu i tvořivost k tomu, abychom je dokázali překonat.