OLYMPIA, WASHINGTON – Dvěma letošními soupeři v amerických prezidentských volbách jsou sice Barack Obama a John McCain, ale kampani vévodí také dvě zcela odlišné ženy, Hillary Clintonová a Sarah Palinová. Mnozí pozorovatelé jsou dokonce přesvědčeni, že ženy rozhodnou o výsledku voleb. Takže abych parafrázovala Sigmunda Freuda: „Co vlastně Američanky chtějí?“

Až do 60. let minulého století bylo u amerických žen pravděpodobnější než u mužů, že podpoří republikány. V roce 1980 se objevil nový genderový rozdíl, neboť u žen bylo oproti mužům pravděpodobnější, že podpoří demokraty. Roku 1996 byla podpora žen pro Billa Clintona o 14 procentních bodů vyšší než u mužů a roku 2000 ženy upřednostnily Ala Gora oproti Georgi W. Bushovi o 12 bodů.

Od roku 1996 se však tato politická genderová propast zúžila na polovinu. Ženy přitahované zpět k republikánům jsou podle všeobecného mínění „matky ochranitelky“ – manželky a matky z předměstí, které se po teroristických útocích z 11. září 2001 začaly obávat o bezpečnost svých rodin. McCainova volba Palinové byla pokusem tyto matky zaujmout a posbírat hlasy žen zklamaných prohrou Clintonové.

Příklon k republikánům se od roku 2001 ve skutečnosti do velké míry týkal jen jižanských bělošek. Ve státě jako celku, jak uvádí politoložka Karen Kaufmannová, v roce 2000 hlasovalo pro Bushe 50% matek s dětmi a v roce 2004 toto číslo pokleslo na 49%. Avšak bělošky na jihu, u nichž bylo oproti bílým mužům v této části země mnohem pravděpodobnější, že v roce 1996 podpoří Clintona a v roce 2000 Ala Gora, měly v roce 2004 menší sklon než jižanští muži podpořit demokrata Johna Kerryho. V současnosti existuje ve voličských preferencích větší rozdíl mezi jižanskými běloškami a běloškami ve zbytku země než mezi muži a ženami.

Mimo jih mají voličky menší sklon k jestřábímu přístupu k zahraniční politice a s vyšší pravděpodobností podporují výdaje ve zdravotnictví, školství a dalších programech sociálního blahobytu. Ženy mají obvykle také více pochopení pro snahy usilující o snížení příjmové nerovnosti, ačkoliv afroameričtí muži jsou v těchto věcech stejně „soucitní“ jako afroamerické ženy.

Může některá ze stran skutečně zvítězit díky genderové přitažlivosti? Ženy rády vidí jiné ženy pronikat na vůdčí posty. Když demokraté v roce 1984 nominovali na viceprezidentku Geraldine Ferrarovou, přilákala obrovské davy, stejně jako dnes Palinová. Krátce po nominaci Palinové jedna ze tří bělošek odpověděla, že bude zřejmě hlasovat pro McCaina.

Na první pohled se zdá logické, že by se politickým stranám mohlo dařit přetavovat genderové povědomí žen ve sjednocený volební blok. Ženy mají určité společné zájmy, zejména co se týče vlády nad vlastními reprodukčními rozhodnutími a ochrany před sexuálním zneužíváním a znásilněním. Většina žen si také uvědomuje a s nelibostí nese to, že je média posuzují přísněji než muže. A jelikož ženy obecně očekávají, že ponesou větší díl zodpovědnosti za péči o děti, mají tendenci touto optikou posuzovat sociální politiky.

Avšak to, jak ženy genderově zakotvené reprodukční, sexuální a rodinné zájmy chápou, se liší podle jejich třídní příslušnosti a osobních možností mimo rodinu. Ženy, které se účastní konkurenční soutěže na trhu práce, obecně podporují snahy o vymýcení dvojích metrů pro různá pohlaví a rázné soudní stíhání sexuálního obtěžování. Ženy závislejší na manželovi však dvojí metr, jenž klade důraz na ženskou cudnost a mužskou galantnost, často akceptují. Tyto ženy jsou přesvědčené, že lpění na stereotypních genderových rolích, „dobré“ ženy ochraňuje.

Podobně platí, že ženy vědí, že jsou obvykle hůře placené a mají menší šanci na profesní postup než muži. K překonávání těchto znevýhodnění ale mohou volit odlišné strategie. Ty, které se mohou anebo musejí živit samy mimo manželství, obvykle upřednostňují rozšiřování ekonomických příležitostí pro ženy a staví se proti zákonům a hodnotám připisujícím rodinné pravomoci manželům a otcům.

Naproti tomu ženy s menší mírou ekonomické samostatnosti mohou mít pocit, že jejich zájmům víc poslouží zdůrazňování rodinné hierarchie a recipročních povinností. Manželčina podřízenost se může považovat za prvek upevňující manželovu povinnost zaopatřovat rodinu.

Postoje žen mohou občas ovlivňovat protichůdné úsudky i v oblastech, jako jsou antikoncepce a potraty. U žen, které plánují odklad manželství, dokud budují kariéru, je mnohem pravděpodobnější, že si budou chtít zajistit možnost vyhnout se nechtěnému těhotenství nebo jej ukončit. Ženy, které věří, že jejich nejlepší nadějí na zabezpečený život je najít si manžela, výzkumníkům ovšem často říkají, že pokud je ostatním ženám povoleno uniknout biologickým důsledkům pohlavního styku, muži budou méně ochotní nabízet na oplátku manželství.

Rovněž platí, že ženy, které chtějí zůstat doma s dětmi, obvykle preferují daňové škrty a příspěvky pro rodiny, kdežto u žen, které chtějí kombinovat práci a rodinu, je pravděpodobnější, že budou podporovat širší péči o děti a garantovanou rodičovskou dovolenou.

V dlouhodobém výhledu tyto odlišnosti nad shodami u žen převáží. Míra souhlasu s Palinovou se mezi ženami propadla, jakmile se dozvěděly víc o tom, co zastává. Hlavním důvodem, proč některé ženy – a muži v ještě hojnějším počtu – dají přednost spojení McCain-Palinová, není Palinové pohlavní příslušnost, ale to, že její přítomnost na kandidátce ubezpečuje společenské konzervativce o McCainově ochotě vyjít vstříc jejich agendě.

Nominace Palinové však mohla mít pro genderové názory společenských konzervativců nezamýšlený důsledek. Letos v létě středisko Pew Research Center zjistilo, že pouhých 20% republikánů odpovědělo, že by podpořili kandidátku s dětmi ve školním věku. Dnes titíž republikáni podle všeho nenacházejí nic, co by bylo třeba kritizovat na skutečnosti, že se Palinová vrátila do práce tři dny po narození svého posledního dítěte. Zdá se, že v podpoře práva ženy rozhodnout se, že spojí mateřství s náročným zaměstnáním, se teď společenští konzervativci shodnou s odvěkými feministkami.