Ačkoliv mezinárodní společenství vyvíjí od roku 2001 značné úsilí, aby z Afghánistánu vykořenilo Taliban a al-Káidu, povstání na jihu země nabralo v posledních měsících strhující dynamiku. Náš terénní průzkum ukazuje, že v boji o srdce a mysl afghánského lidu nevítězíme – navrch má Taliban. Metody boje s povstáním a ničení úrody opia, které mezinárodní společenství zvolilo, dokonce přímo pomohly vzbouřencům získat moc.

Mezinárodní společenství totiž zatím provozuje politiku destrukce, nikoliv slibované obnovy. Agresivní protidrogová politika ničení úrody, v jejímž čele stojí Spojené státy, si nezískala podporu Afghánců, protože vyvolala řetězovou reakci chudoby a násilí, v jejímž důsledku chudí zemědělci, kteří přišli o jediné živobytí, nedokážou uživit rodinu. Tuto situaci ještě zhoršuje neschopnost zajistit byť i tu nejzákladnější pomoc a rozvoj v nejchudších oblastech země.

Současně došlo k rozvratu afghánských komunit v důsledku bombardovacích kampaní, které zničily právě ty domovy, jež jsme přišli chránit. Spolu se čtyřletým suchem to přinutilo celé rodiny k odchodu z domovských vesnic do provizorních vnitřních uprchlických táborů.

Lidi si nezískáte tím, že je bombardujete, nýbrž že jim pomáháte.

Taliban využil selhání mezinárodního společenství v mimořádně účinné protizápadní propagandě, která v mysli veřejnosti rozdmýchala značné pochyby o důvodech ospravedlňujících mezinárodní přítomnost v Afghánistánu. Naši vojáci jsou bohužel prvními, kdo za to platí – někdy i vlastními životy.

Ještě není pozdě získat si srdce i mysl afghánského lidu zpět. Mezinárodní jednotky se v mimořádně nepřátelském prostředí vyznamenávají, avšak toto není válka, kterou lze vyhrát pouze vojenskými prostředky. Vzhledem k tomu, že klíčovým faktorem vítězství je zde vnímání veřejnosti a že se Taliban na jaře chystá zahájit rozsáhlou vojenskou iniciativu, mohla by neschopnost přijmout úspěšnou místní strategii znamenat, že mezinárodní společenství bude mít poslední šanci vybudovat bezpečný a stabilní Afghánistán.

Úspěšná strategie – taková, která bude reagovat na afghánskou krizi spojenou s extrémní chudobou – nicméně vyžaduje, aby mezinárodní společenství zvolilo v otázce ničení úrody opačný kurz. Boj s pěstováním opia totiž nejen poškozuje místní komunity a podkopává cíle mezinárodního společenství, ale navíc je neúspěšný: produkce opia loni dosáhla historického maxima. Úřad OSN pro drogovou zločinnost v září oznámil, že pěstování opia v zemi se zvýšilo o rekordních 60%.

Ničení úrody nikdy nebude v Afghánistánu úspěšné, protože se zaměřuje na jedinou plodinu, která v drsném klimatu na jihu země roste – a slouží tudíž jako hlavní zdroj příjmů pro miliony lidí. Máme-li si proto získat podporu hluboce zbídačelého venkovského obyvatelstva, je naléhavě zapotřebí dlouhodobé a ekonomicky udržitelné řešení – takové, které se zaměří přímo na nejpostiženější komunity.

Jako způsob řešení tohoto dilematu navrhuje Senlis Council zahájení vědeckých pilotních projektů zkoumajících možnost licencování produkce opia v Afghánistánu, jež by se stalo hlavní složkou v procesu hospodářské rekonstrukce. Systém, v němž se opium pěstuje na základě licence za účelem výroby léků tišících bolest, jako jsou morfium nebo kodein, by umožnil zemědělcům udržet si tradiční živobytí a způsob života a – což je ještě důležitější – uživit sebe i své rodiny. Morfia a kodeinu je ve světě nedostatek, a to zejména v málo rozvinutých zemích, kde je dostupnost těchto životně důležitých léků mnohdy špatná či nulová.

Licence na opium by řešily nejen chudobu a hlad, které zasáhly jih Afghánistánu, ale zároveň by stabilizovaly existující místní struktury a poskytly komunitám důvod podporovat vládu prezidenta Hamída Karzáího a mezinárodní společenství. Zemědělci by získali pocit vlastnictví a zapojení do protidrogového boje, což by bylo v přímém kontrastu k současné idealistické – a očividně nedosažitelné – politice ničení úrody.

Chceme-li porazit Taliban, musíme mít podporu afghánského lidu. Schválením takové iniciativy by mezinárodní společenství dalo najevo, že jeho přítomnost v Afghánistánu je pro dobro místního obyvatelstva, což by zemědělcům pomohlo zpřetrhat vazby na povstalce.

Má-li se však takový systém setkat s úspěchem, musí být zpočátku naší nejvyšší prioritou odstranění extrémní chudoby na jihu země. Podle Světového potravinového programu OSN nemá 70% obyvatel zajištěnu potravinovou bezpečnost. K přerušení neblahé spirály utrpení a násilí je naléhavě zapotřebí okamžitá injekce humanitární potravinové a lékařské pomoci.

Teprve poté může být v Afghánistánu zavedena nová, dlouhodobá rozvojová strategie – která přizná, že mezinárodní společenství ve válce nevítězí a že současný stav je nepřijatelný. Licencování úrody opia by bylo realistickým a pragmatickým pilířem úspěchu takové strategie.