Mnozí lidé na obou stranách Atlantiku pohlížejí na ekonomickou globalizaci jako na hrozbu pro osoby s podprůměrnými příjmy. Podle nedávného průzkumu německého Marshallova fondu upřednostňuje většina lidí ve Francii, Německu a Spojených státech zachování stávajících obchodních bariér, i když to brání hospodářskému růstu. Je zřejmé, že ani značný čistý přínos plynoucí z globální ekonomické integrace nedokáže přesvědčit ty, kdo přišli o práci, a také mnoho dalších lidí, kteří se cítí ohroženi.

Nedávno zřízený Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (EGF) reaguje na tento problém na úrovni celé EU. Může v členských zemích vynaložit až 500 milionů eur ročně na zaměstnance propuštěné v důsledku globálního obchodu. Sdílení výhod globalizace s těmi, kdo na ní tratí, je však tradičně pokládáno za zodpovědnost jednotlivých států. Například americká Obchodní regulační pomoc, kterou v roce 1962 zavedla Kennedyho administrativa a jež se stala inspirací pro EGF, je ryze národním programem. Je tedy zapojení EU skutečně oprávněné?

Ekonomické zdůvodnění evropského globalizačního fondu zní tak, že obchodní politika byla povýšena na celoevropskou úroveň, přičemž členské státy unie mají i nadále schopnost blokovat rozhodnutí. Vezměme si hypotetický příklad plné obchodní liberalizace v textilním průmyslu, která by měla značně asymetrické dopady například při porovnání mezi Švédskem, kde textilní průmysl prakticky neexistuje, a Portugalskem, kde je naopak velmi významný. Švédsko by mělo z takového opatření zřejmý prospěch, zatímco Portugalsko by bylo vzhledem k velkému počtu propuštěných textilních zaměstnanců tvrdě zasaženo.

Negativní dopad takového propouštění pro nadbytečnost je závažný. Statistiky OECD ukazují, že 40 až 50% propuštěných zaměstnanců ve výrobní sféře v evropské patnáctce zůstává 24 měsíců po propuštění bez zaměstnání. Přibližně 30% jich pak pracuje na místě s nižší mzdou, než jakou pobírali v předchozím zaměstnání. Pouze asi jedna čtvrtina získá novou práci se stejnou či vyšší mzdou než v původním zaměstnání (viz tabulka).

Zaměstnanci ve výrobní sféře v evropské patnáctce 24 měsíců po propuštění

Zdroj: OECD

Prostřednictvím EGF by část nákladů na pomoc propuštěným textilním zaměstnancům nesly všechny členské země EU, díky čemuž by se širší liberalizace obchodu stala pravděpodobnější. Třebaže by například Švédsko bylo čistým přispěvatelem do EGF, díky tomuto systému jako celku by zároveň mohlo být čistým příjemcem. Podobného odblokování obchodu by v zásadě mohla dosáhnout také síť bilaterálních transferových úmluv. V praxi se však podobné transfery jen stěží kdy uskuteční, takže potenciální zisky z uvolnění obchodu se nemusí dostavit.

Pravidla EGF je však zapotřebí zpřísnit, jinak bude celé schéma pokládáno za politický čachr. Současné nastavení ponechává příliš mnoho prostoru pro volný výklad, poněvadž jasně neformuluje ani nezbytné, ani dostatečné podmínky pro poskytnutí pomoci. To vystaví EGF rozhazovačným politickým gestům a lobbingu ze strany jednotlivých zemí a sektorů. Pravidla EGF by měla být vylepšena tak, aby zajistila vládám a zaměstnancům propuštěným v důsledku uvolnění obchodu průhlednou, viditelnou a spolehlivou pomoc a aby šířila nejlepší praxi v aktivní politice na trhu práce.

Propuštění zaměstnanci se často musí potýkat s nezaměstnaností, hůře placenou prací nebo novou prací daleko od domova. Z uvedených tří případů se největší veřejné podpoře obvykle těší nezaměstnaní. Má-li se EGF postavit k tomuto pokřivení čelem a zajistit průhlednou alokaci fondů, měla by své omezené prostředky zaměřit na dva jednoduché programy aktivního trhu práce: pojištění mezd a náhradu za mobilitu.

Pojištění mezd by mohlo nabídnout zaměstnancům, jimž se po propuštění snížil plat, kompenzaci ve výši poloviny rozdílu mezi starou a novou mzdou, a to po dobu až dvou let. Náhrada za mobilitu by pak mohla nabídnout lidem, kteří se přestěhovali za novou prací, paušální platbu ve výši dvouměsíční hrubé mzdy z předchozího zaměstnání, případně čtyřměsíční mzdy u stěhování do zahraničí. Již sama jednoduchost takového schématu pravděpodobně zajistí vysokou průhlednost a přiměřený podíl uchazečů.

Nevýhoda takto zaměřeného přístupu je rovněž zřejmá: míra rozhodování členských zemí EU o tom, jak mají být prostředky EGF v jejich zemi vynakládány, by byla minimální. Vzhledem k pravděpodobným výhodám by to mohlo být přijatelné tehdy, pokud by se členským zemím dostalo ujištění, že v případě funkčnosti budou tyto systémy rozšířeny. To lze provést v rámci reformy Evropského sociálního fondu, jehož roční rozpočet se pohybuje kolem 10 miliard eur – což je desetkrát více než současná úroveň financování EGF.

Neprokáže-li se efektivita EGF, lze peníze jednoduše vrátit do rozpočtu EU nebo členským státům. Bude-li však EGF skutečně fungovat, pak by přínos vysoce převýšil náklady.