Nehledě na propady v americkém burzovním systému NASDAQ a hrozbu americké recese je nová ekonomika na světě a už tu zůstane. A v průběhu následujících let bude beze vší pochybnosti klíčem ke zvýšení výkonu v Evropě a Japonsku. Ovšem kde přesně leží jádro nové ekonomiky? Je v konkurenceschopnějších trzích práce, v lepších daňových systémech anebo v deregulaci? Motorem nové ekonomiky, jehož sílu bychom neměli podceňovat, je také systém správy a řízení společností, tzv. corporate governance.

Pokud manažeři vytvářejí produktivní, pružné struktury zaměřené na tvorbu jmění, je pro firmy snazší upravovat a zkoumat nové zdroje produktivity a kontroly nákladů. Je-li částí poslání firmy decentralizace a riskování, bude docházet k inovaci produktů i výrobních či pracovních procesů. Pokud se naopak šéfové budou chovat jako opatrní vykonavatelé majetné pozůstalosti, budou jejich firmy brzy vypadat jako muzeum.

Hospodářský výkon země je zrcadlový obraz toho, jak si stojí její firmy a společnosti. Země se znamenitými firmami vykazují znamenitý výkon. A kde firmy, kterým se tak znamenitě vede, najdeme?

Nepřekvapí, že více než polovina nejváženějších firem světa je amerických. Přestože Evropa je zhruba stejně ekonomicky velká jako Spojené státy, má mnohem méně úspěšných firemních týmů. Japonsko je sice mnohem menší než Amerika nebo Evropa, ale značně zaostává za svým podílem příjmů v rámci států G7. Obrázek je tedy jasný: ekonomika USA podává fantastický výkon, stejně jako její firemní sektor, Evropa je o hodně pozadu a Japonsko se téměř nekvalifikuje.

Pokud jde o budoucnost první firemní ligy, Financial Times předpokládá řadu posunů: Evropa si polepší, zatímco Japonsko ztratí ještě víc a také Amerika poleví. Tento náhled do budoucnosti odráží dnešní vnímání dospívající (kódové označení pro oslabující) americké ekonomiky a Evropy schopné dohánět díky tomu, že se v ní konečně zabydluje nová obchodní kultura. Tento průzkum rovněž přesně odráží fakt, že jen malému počtu japonských firem se daří zvládnout náročný úkol restrukturalizace či přesunu k modernímu, světovému způsobu firemního řízení. Na vrcholu zůstává světová špička Sony; NTT (klíčem je zde její filiálka Docomo) se také statečně drží, ale stará a unavená Honda a Matsushita budou se vší pravděpodobností muset sestoupit do druhé ligy.

V dynamice následujících pěti let se bude rovněž odrážet čelní konkurence mezi nejúspěšnějšími společnostmi. Nejzajímavější bude asi zápas mezi Boeingem a Airbusem. V současném hodnocení se obě firmy nacházejí zhruba na stejné příčce ve spodní části firemního žebříčku vypracovaného Financial Times. Je ovšem pravděpodobné, že za pět let bude Airbus někde na prvních místech, zatímco Boeing z ligy mistrů vypadne úplně. Proč? Airbus hleděl vpřed, investoval a vyprojektoval nové obří letadlo, vedle kterého budou dnešní výrobky Boeingu vypadat přežile a neschopně. Boeing totiž usnul na vavřínech a zapomněl, že letecký průmysl je především bezohledný business.

Když hovoříme o ekonomickém potenciálu, obvykle sledujeme kvalitu pracovní síly, ochotu lidí pracovat a úroveň vzdělání. Podíváme-li se na věc z této perspektivy, měly by Evropa a Japonsko porazit Spojené státy na hlavu, protože mají mnohem kvalitnější systém základního vzdělání a protože ve světle japonské disciplíny vypadá každý Evropan jako lenoch. Jenže ve skutečnosti na úsilí a vzdělání ani tolik nezáleží. Mnohem důležitější je ekonomické prostředí, v němž lidé pracují – tržní ekonomika versus jakási forma socialismu, a organizace podnikání, jehož se účastní.

Zbývá nalézt nejvhodnější model firemního řízení, které by produkovalo silný a trvalý ekonomický výkon. V osmdesátých letech jsme obdivovali dlouhodobý výhled japonského modelu. Vzhledem k hospodářské malátnosti Japonska to už dávno není pravda. Koketovalo se také s německým modelem integrace podnikatelského a bankovního sektoru, díky němuž se kapitálové trhy přestěhovaly z bank do firem. To ale přestalo být zajímavé ve chvíli, kdy se zjistilo, že důvěrné vztahy mezi bankéři a firemními šéfy vedou k tolerování slabé kapitálové výnosnosti. V této chvíli „letí“ americký model: decentralizovaný, zeštíhlený v oblasti středního managementu, přísný na výkonného ředitele, to vše pod heslem „‚Ne‘ není odpověď“. Poslední odpověď to určitě není, i když je fakt, že tento americký model bude restrukturalizaci a manažerské myšlení pohánět ještě nějaký ten pátek.

To vše vybízí k otázce, zda má vůbec smysl měnit firemní kulturu každých deset či dvacet let. Pragmatická odpověď zní, že zvládnutí stabilního a stálého světa – narozdíl od světa, kde deregulace a technologie denně produkují dramatické změny – si žádá velmi rozdílné modely. Americký model funguje v dobách rychlých, všudypřítomných změn. A právě ty nás čekají v dohledné době. Držte si klobouky!