Patnácté výročí sametové revoluce, která začala 17. listopadu 1989 a ukončila 41 let komunistické diktatury v Československu, je příležitostí k zamyšlení nad smyslem morálního chování svobodných jedinců. Dnes žijeme v demokratické společnosti, ale mnoho lidí opět věří, že se o jejich osudech rozhoduje mimo ně. Nejenom v Čechách ztrácí lidé víru, že mohou skutečně ovlivnit běh politiky, nebo že by dokonce mohli mít vliv na to, kam se ubírá lidská civilizace.

V době komunismu většina lidí věřila, že individuální snaha o změnu neměla smysl. Komunističtí vládci trvali na tom, že komunismus byl výsledkem obecných historických zákonů, proti kterým se nemělo smysl bouřit. Ti, kdo této logice odmítali věřit, byli pro jistotu potrestáni.

Bohužel myšlení, které stálo v pozadí komunistických diktatur, úplně nezmizelo. I dnes nám někteří politici a tvůrci veřejného mínění tvrdí, že se komunistické diktatury zhroutily vlastně samy od sebe, opět v důsledku jakýchsi „objektivních" zákonitostí. Individuální odpovědnost a činy jsou zlehčovány. Komunismus byl prý jen jednou slepou uličkou západního racionalismu a tudíž stačilo, abychom si počkali, až dojdeme na konec této uličky.

Titíž lidé dnes často věří i v jiné podoby nevyhnutelnosti, jako jsou například objektivní zákony trhu a další „neviditelné ruce", které řídí naše životy. Jelikož v takovém chápaní světa není mnoho místa pro morální činy jedinců, jsou společenští kritici často vysmíváni coby naivní moralisté či elitisté.

Možná i proto se patnáct let po pádu komunismu rozmáhá apatie k politice. Demokracie je chápána jen jako poněkud nudný rituál. Obecně se zdá, že západní společnosti prožívají jistou krizi demokratického étosu a aktivního občanství.

Možná jsme jen svědky částečně změny paradigmatu, zapříčeného novými technologiemi, a není důvod k obavám. Možná je ale problém hlubší: nadnárodní korporace, mediální kartely a mocné byrokracie přetvářejí politické strany stále více v organizace, které se už primárně nestarají o veřejné dobro, ale chrání klientelské sítě a zájmové skupiny. Politika se stává pouhým kolbištěm lobbyistů, média banalizují vážné problémy, demokracie často vypadá jako pouhá virtuální hra pro konzumenty, nikoliv vážná záležitost pro seriózní občany.

Když jsme v disidentské komunitě snili o demokratické budoucnosti, podlehli jsme jistě mnohým utopickým iluzím. Ale nemýlili jsme se, když jsme tvrdili, že komunismus není jen slepou uličkou západního racionalismu. Byrokratizace, anonymní manipulace a důraz na masovou konformitu v něm sice byly dovedeny k „dokonalosti", ale tytéž jevy nás ohrožují i dnes.

Už tehdy nám bylo jasné, že pokud je demokracie hodnotově vyprázdněná a zredukovaná na pouhou soutěž politických stran, které mají na vše zaručené odpovědi, může být docela nedemokratická. I proto jsme kladli důraz na morální rozměr politiky a občanskou společnost jako protiváhy politických stran a institucí státní moci.

Snili jsme také o spravedlivějším mezinárodním uspořádání. Konec bipolárního světa byl velkou příležitostí „humanizovat" mezinárodní pořádek. Namísto toho jsme dnes svědky procesu ekonomické globalizace, která se vymkla politické kontrole a působí rostoucí ekonomický chaos i ekologickou devastaci v různých částech světa.

Pád komunismu byl přitom příležitostí k vytvoření účinnějších globálních politických institucí, založených na demokratických principech. Institucí, které by mohly zastavit to, co se ve své současné podobě jeví jako sebezničující samopohyb naší industriální civilizace. Pokud mu nechceme podlehnout, musí se i v globálních podmínkách uplatnit principy, které pomohly vytvořit stabilitu a prosperitu v západních demokraciích. Tedy principy svobody, rovnosti a solidarity.

Především je ale nutné, abychom stejně jako za dob komunismu neztratili víru ve smysl alternativních ohnisek myšlení, občanského i politického jednání. Nenechme si namluvit, že oponovat „zavedenému" řádu či „objektivním zákonitostem" nemá smysl. Pokoušejme se budovat globální občanskou společnost a trvejme na tom, že politika není jen technologie moci, ale má také morální rozměr.

Zároveň by se politici v demokratických zemích měli vážně zamyslet nad reformou mezinárodních institucí, protože nutně potřebujeme instituce schopné skutečně globální správy. Mohli bychom začít například Organizací spojených národů. Ta je reliktem uspořádání světa po 2. světové válce. Nejenže neodráží sílící vliv některých zemí a regiónů, ale také klade nemorální rovnítko mezi země, jejichž představitelé jsou demokraticky voleni a země, jejichž představitelé mluví tak nanejvýš za sebe či své junty.

Pro nás, Evropany je zde pak ještě jeden specifický úkol. Technická civilizace, která dnes obepíná celý svět, má svůj původ v Evropě a všechny její zázraky i děsivé rozpory lze vyložit jako důsledky étosu prapůvodně evropského. Sjednocující se Evropa by proto měla jako první předvést současnému světu, jak opravdu důsledně čelit všem nebezpečím, ohrožením a hrůzám, jež se na něj valí.

Takový úkol-který je úzce spojen s úspěchem projektu evropské integrace--by byl vskutku autentickým naplněním evropského pocitu univerzální odpovědnosti. A byl by také mnohem lepší odpovědí na současné hrozby, než často jen laciné svalování viny za všechny problémy současného světa na Spojené státy americké.