Krvavé ukončení krize kolem rukojmích zadržovaných ve školní budově v Severní Osetii i nedávné střety mezi vládními jednotkami a separatistickými silami v Gruzii znovu dostaly sužovanou černomořskou oblast na přední stránky novin. Toto rostoucí násilí je zároveň budíčkem pro Západ - budíčkem, jenž zvýrazňuje potřebu nové euroatlantické strategie v životně důležitém regionu ležícím na křižovatce Evropy, Eurasie a Středního východu.

Černomořská oblast je totiž východní hranicí euroatlantického společenství se širším Středním východem. Vzhledem k faktu, že Afghánistán, Irák a Írán figurují na čele seznamu strategických úkolů Západu, se ukotvení demokracie a bezpečnosti v těchto nových příhraničních zemích euroatlantického společenství stalo imperativem pro Spojené státy i EU. Úspěch v této oblasti navíc může přinést ponaučení, jak napomoci skličujícímu procesu reforem a modernizace na širším Středním východě.

Gruzínská „růžová revoluce" loni v zimě ukázala, že vůle k radikálním reformám zde dnes existuje. Vůbec poprvé některá země v oblasti doprovází své aspirace konkrétními kroky potřebnými k tomu, aby se stala životaschopným kandidátem eventuálního členství v euroatlantických institucích. Návštěvník gruzínského hlavního města Tbilisi zde dnes vidí stejné odhodlání připojit se k Západu, jaké před desetiletím existovalo v pobaltských zemích.

Amerika a Evropa mají společný zájem na úspěchu tohoto snažení, zejména v době, kdy usilují o diverzifikaci dodávek energie s odklonem od ropy ze Saúdské Arábie a oblasti Perského zálivu. Černomořský region se může stát klíčovou trasou pro ropu a zemní plyn bez visačky OPEC a Perského zálivu na evropské trhy a dále. Dlouhodobá stabilita černomořské oblasti a její integrace se Západem mají proto klíčový význam pro dlouhodobou strategii energetické bezpečnosti členských zemí EU a NATO.

Ukotvit tyto země k Západu nebude snadné. Zda budou konečným výsledkem lepší vztahy, anebo plné začlenění těchto států do EU a NATO, zůstává otevřenou otázkou. Obě organizace jim však musí podat pomocnou ruku a tento proces by měl být chápán jako další fáze sestavování širší Evropy.

Jak by měla vypadat nová, smělá, ale realistická strategie přesahu pro černomořskou oblast? Země tohoto regionu jsou očividně slabší a oproti předchozím kandidátům západní integrace mají ještě větší zpoždění. Dobrou zprávou však je, že EU a NATO jsou dnes mnohem více schopny vyvinout ambiciózní strategii, než byly ve vztahu ke střední a východní Evropě před deseti lety. Pokud se EU a NATO rozhodnou uvést do života smělou strategii pro tento region, pak budou moci využít již existujících nástrojů, koncepčního talentu a praktických zkušeností.

Již tři členské země NATO - Bulharsko, Rumunsko a Turecko - mají například hranici s Černým mořem. Pokud jde o EU, pak je nejprve potřeba dovést k úspěšnému konci kandidaturu Rumunska a Bulharska a také vyřešit otázku turecké snahy o členství. Evropská unie zahrnující Sofii a Bukurešť a úspěšně vyjednávající s Ankarou se ocitne v dobré pozici pro angažmá v širším regionu.

EU rovněž potřebuje vdechnout život své nové politice dobrého sousedství, zatímco NATO musí aplikovat nové mechanismy pro posílení vztahů s oblastí. Je zapotřebí, aby obě organizace nepřemýšlely v horizontu sprintu na 100 či 200 metrů, nýbrž v řádu mnohem delší trati, možná i maratonu. Pokud státy v černomořské oblasti přijmou tuto myšlenku za svou, pak může síť současných členských zemí EU a NATO postoupit o další krok kupředu s projekty a pomocí namířenou na podporu černomořské identity a komunity.

Nedávné události v Gruzii nám připomínají, že vyřešení „zmrzlých konfliktů" v oblasti - tzn. konfliktů v odtrženeckých regionech Jižní Osetie a Abcházie, v moldavském Podněstří a ázerbájdžánském Náhorním Karabachu - se musí stát prioritou. Ve skutečnosti tyto konflikty vůbec zmrzlé nejsou; jsou to hnisající rány, které plodí korupci a organizovaný zločin. Zatímco v samotných konfliktech jde o historické křivdy, vnější hráči - zejména Rusko - se podílejí na absenci jejich řešení, které je pro úspěšné reformy nezbytné.

Až dosud neučinila z těchto konfliktů svrchovanou prioritu Amerika ani Evropa. Vyřešení těchto napůl spících válek vyžaduje stále intenzivnější politickou účast, ekonomickou angažovanost a ochotu poskytnout v případě potřeby západní mírové jednotky a pozorovatele.

Dlouhodobý mír a stabilita potřebné k prosazení hospodářských a politických reforem v oblasti však bude rovněž vyžadovat buďto změnu ruského chování, anebo snížení ruského vlivu. Zkušenost z posledního desetiletí naznačuje, že nejlepším postupem bude možná politika intenzivního angažování Kremlu při současné ochraně stěžejních zájmů Západu.

Formulování nové euroatlantické strategie pro černomořskou oblast musí začít tím, že si demokracie v Severní Americe a Evropě uvědomí svůj morální a politický zájem na výsledku. Projektování stability a bezpečnosti v těchto zemích je dalším logickým krokem při budování „celistvé a svobodné" Evropy a zabezpečování východní hranice euroatlantického společenství se Středním východem. Tento úkol bude v příštím desetiletí stejně důležitý, jako byla v devadesátých letech integrace střední a východní Evropy do západních struktur.