Saddám Husajn je mrtev, ale ne všichni Iráčané oslavují. Právě naopak: reakce nejrůznějších náboženských a etnických skupin v Iráku na jeho popravu dokládají, jak obtížně se Irák udržuje pohromadě jako celistvý útvar.

Pro šíitskou většinu, kterou Saddám i všechny předchozí, sunnity ovládané irácké režimy utiskovaly, je Saddámova smrt symbolem dosažení politické hegemonie. Jejich triumfální oslavy navíc slouží jako krutá připomínka, že jsou-li utiskovaní osvobozeni, mohou se velmi snadno sami změnit v utiskovatele.

Pro sunnitskou menšinu, kterou americká invaze odstavila od moci a jež dává průchod pocitům zmaru prostřednictvím každodenních útoků na šíitské obyvatelstvo a jeho svatá místa, zůstane Saddám ještě dlouho hrdinou. Kurdové – které Saddám podobně jako šíity celá desetiletí tyranizoval – si zase v tichosti užívají faktické nezávislosti na severu a dbají na to, aby se již nikdy neocitli pod nadvládou Arabů.

Irácký premiér Núrí Málikí, jenž zastupuje vládnoucí šíitsko-kurdskou koalici, vyjádřil naději, že diktátorův konec pomůže zahojit sektářské sváry. Jakkoliv upřímně však mohou jeho slova znít, ve skutečnosti se situace vyvíjí směrem právě opačným a ošklivé slovní přestřelky provázející samotný akt popravy také rozhodně nepřispějí k rozptýlení obav, že šlo o „spravedlnost vítězů“ – přičemž vítězem zde nebyly Spojené státy, nýbrž šíité.

Tyto okolnosti nevěstí nic dobrého pro budoucnost celku, jemuž bychom si měli zvyknout říkat „někdejší Irák“. Washingtonská diskuse o otázce, jak „napravit Irák“, je totiž irelevantní, poněvadž něco, co už neexistuje – tedy fungující Irák –, nelze dost dobře napravit. Pod rouškou ústavních opatření inspirovaných Spojenými státy se šíitské většině podařilo zajistit si téměř absolutní moc.

A tak je to, co ještě před pár měsíci vypadalo z Washingtonu jako úspěšný přechod k nějaké formě zastupitelské demokracie, očividně pouhou parodií: stejně jako za Saddáma dnes moc vyvěrá z hlavně – s tím rozdílem, že stát dnes nemá na násilné prostředky monopol. Každá radikální skupina, každý duchovní úřad, každá šíitská politická frakce má vlastní zbraně, hrdlořezy a zabijácké čety – přičemž sunnité dál využívají arzenálu, který nahromadili během Saddámovy vlády, a vedou ústupový boj proti novému uspořádání, zdánlivě legitimizovanému volbami.

Neexistuje žádná síla – snad s výjimkou nenásilné diktatury –, jež by dokázala přimět šíity, sunnity a Kurdy k životu v jediném politickém celku. Bludný americký sen, že se podaří přes noc demokratizovat hluboce rozdělenou společnost zvyklou pouze na násilí a donucování, vypustil z lahve děsivou snůšku politických démonů.

Za těchto okolností je debata, jež se ve Washingtonu rozproudila po zveřejnění Baker-Hamiltonovy zprávy, pro budoucnost Iráku do značné míry vedlejší – třebaže má i nadále klíčový význam pro budoucnost americké moci, prestiže a postavení ve světě. O budoucnosti Iráku rozhodne irácký lid, avšak učiní tak pomocí kulek, nikoliv hlasovacích lístků. USA a celé mezinárodní společenství jsou veskrze nezpůsobilé vyrovnat se s touto blízkovýchodní verzí Jugoslávie a jejími regionálními důsledky. Na rozdíl od nástupnických států Jugoslávie, které mohly vzhlížet k Evropě, je navíc nastolení demokratického uspořádání v Iráku kvůli absenci legitimního demokratického příkladu na arabské straně ještě obtížnější.

Někteří lidé v Evropě i jinde mohou mít škodolibou radost z amerického nezdaru v Iráku a z nejapnosti – ne-li něčeho horšího – amerického postokupačního vzývání politických nebes. Kořeny tohoto nezdaru však sahají hlouběji: až do 20. let minulého století, kdy Irák uměle vytvořili britští imperialističtí plánovači, kteří jednoduše „spíchli dohromady“ tři nesourodé provincie poražené Osmanské říše ve stát, jenž nikdy neměl soudržnou identitu.

I samotné založení Iráku se tudíž opíralo o spravedlnost vítězů: jakmile britské impérium porazilo Osmany, nechalo vládnout sunnitské Araby v zemi, kde představovali menšinu. Takové uspořádání se dnes po dalším cyklu spravedlnosti vítězů rozklížilo.

Důsledky tohoto přeuspořádání moci zatím nejsou zřejmé. Soudržný irácký stát – ať už bude unitární, federální nebo konfederační – však nevyroste ze společnosti, v níž jedna část obyvatelstva právem pokládá Saddáma za ohavného utlačovatele, zatímco jiná část ho uctívá jako hrdinu a mučedníka.

Války s sebou vždy přinášejí nezamýšlené důsledky a kruté paradoxy. V Iráku začíná teprve dnes vycházet najevo, že některé státy nelze zachránit, aniž budou zničeny.