CHICAGO – Pro další podporu bankovního sektoru existuje jen málo politického nadšení. Jedním důvodem je, že banky, které obdržely peníze během prvních záchranných operací, podle všeho neposílily úvěrování, bez čehož měnové a fiskální stimuly pravděpodobně nebudou účinné. Mají-li banky začít znovu půjčovat, bude možná zapotřebí dalších intervencí.

Aby se ozřejmily důvody, je nezbytné porozumět tomu, proč se banky stále tak zdráhají. Jednou možností je, že se obávají úvěrového rizika zájemců o půjčku. To by však to muselo být nesmírně vysoké, aby vysvětlovalo naprosté ustrnutí dlouhodobého úvěrování. Další možností je, že se banky strachují, aby měly dostatek prostředků ke splnění požadavků svých vlastních věřitelů, uzamknou-li finance do dlouhodobých půjček. Řada úvěrových nástrojů centrálních bank, jež byly zřízeny po celém světě, by ale tyto obavy měla tlumit, zejména u velkých a dobře kapitalizovaných bank.

Na druhou stranu zdráhavost bank může být projevem strachu, že nebudou mít dostatek prostředků, pokud se ještě zlepší investiční příležitosti. Výkonný ředitel Citicorp Vikram Pandit se vyjádřil právě v tomto duchu, když poukázal na to, že kupovat úvěry na trhu vyjde laciněji než je poskytovat. A nákupy mohou ještě zlevnit!

Vezměme si například reálnou možnost, že velký finanční ústav v dluzích bude čelit nájezdu na vklady, jak se přihodilo Lehmanovým, a začne se na trhu zbavovat úvěrů. Nejenže cena těchto úvěrů klesne, má-li peníze na jejich pořízení jen nemnoho subjektů, ale tlačenice ostatních finančně vyčerpaných subjektů usilujících o získání úvěru zkomplikuje získání prostředků všem institucím, které je nemají. Vzhledem k očekávání možnosti takových rychlých výprodejů (půjček, finančních aktiv či institucí) je pochopitelné, že i zdatné banky omezují půjčování na velmi krátkou splatnost a že investují do obzvlášť likvidních cenných papírů.

Mohlo by to vysvětlovat i to, proč vyschly trhy s některými aktivy. Některé finančně oslabené banky zjevně vlastní obrovská množství cenných papírů opřených o hypotéky a lpí na nich v naději, že jejich ceny v budoucnu vzrostou, což je zachrání před krachem. Zájemci o koupi přitom očekávají, že časem přijdou ještě nižší ceny. Třebaže dnes platí cena, která tato očekávání reflektuje, oslabené banky za takovou cenu prodávat nechtějí.

Důsledkem je převis nelikvidních finančních ústavů, jejichž majetek by se mohl rozprodávat na trhu, dostanou-li se do potíží. Pro někoho by byly nízké ceny cestou k insolvenci. Pro jiné by byly nízké ceny ohromnou kupní příležitostí, jejíž výhledová návratnost dalece předčí výnosy z peněz, které dnes půjčí. Politické výzvy k půjčování mohou mít jistý, třebaže omezený účinek. Dobrovolné obnovení udílení úvěrů si vyžádá úbytek obav i potenciálních příležitostí.

Pohleďme na způsoby, jimiž lze tento převis snížit. Zaprvé úřady mohou nabídnout, že prostřednictvím aukcí odkoupí nelikvidní aktiva a umístí je do vládního orgánu, právě jak předjímal původní americký Program sanace problémových aktiv. To může zvrátit strnulost na trhu, již způsobují subjekty ve finanční tísni, které nejsou ochotné prodávat za převládající tržní ceny.

Skutečnost, že vláda je ochotná v budoucnu (i nyní) kupovat, by měla zvýšit dnešní ceny, protože snižuje pravděpodobnost nízkých cen při budoucím rychlém výprodeji. Navíc jakmile dostatečný počet finančně oslabených subjektů prodá svá aktiva, ceny se zvýší jednoduše proto, že přestane existovat potenciální převis budoucích výprodejů. Oba efekty mohou vést k rozšíření aktuálního obchodu s nelikvidními aktivy, byť takový výsledek by si mohl vyžádat značné vládní výdaje.

Druhým přístupem je přimět vládu k zajištění stability významných částí finanční soustavy, jež vlastní nelikvidní aktiva, rekapitalizací regulovaných subjektů, které mají realistické vyhlídky na přežití, a sloučením nebo uzavřením těch, které takové vyhlídky nemají. U rušených subjektů by to znamenalo potřebu přesunout nelikvidní aktiva do zajišťovacího orgánu, který by je postupně prodával. Jeden problém tkví v tom, že chuť veřejnosti zachraňovat neregulovanou a rozsáhle finančně krvácející „stínovou“ finanční soustavu, sestávající z institucí, jako jsou hedžové fondy a firmy privátního kapitálu, je oprávněně malá, avšak pokud tu ve vysílených ústavech zůstává významná část ohrožených aktiv, i ona může přispívat k tomu, že banky brzdí udílení úvěrů.

Možná že by se tedy mohla nejlépe osvědčit směs těchto dvou přístupů, kdy by úřady skupovaly nelikvidní aktiva, což může pomoci i neregulovaným subjektům, a přitom by sanovaly regulovaný finanční sektor, kde by se zaměřovaly především na subjekty, u nichž je pravděpodobný propad do finanční tísně. To se významně odlišuje od současného přístupu (kdy dobře kapitalizované subjekty dostávají další kapitál), který nijak neřeší převis nelikvidních aktiv vlastněných finančně otřesenějšími subjekty. Pokud se neprovede systematický audit finanční soustavy, aby se slabé subjekty buď stabilizovaly pomocí kapitálových injekcí, odkupů aktiv či fúzí, anebo rychle likvidovaly, převis institucí ve finanční tísni přetrvá, což bude nadále brzdit udílení úvěrů.

Jedním ponaučením z japonské zkušenosti 90. let minulého století je, že čím dřív úřady kousnou do kyselého jablka a finanční soustavu sanují, tím dřív se hospodářství dostane na cestu k oživení. Čím déle budou představitelé státu ochromeně vyčkávat s nadějí, že se finanční soustava dá dohromady sama, tím vyšší bude výsledná cena sanace.