NEW YORK – Právě zuří celosvětová polemika: jaké nové regulace jsou nutné, abychom obnovili důvěru ve finanční soustavu a zajistili, že za pár let nepropukne další krize? Mervyn King, guvernér britské centrální banky, se vyslovil pro omezení typů činností, do nichž se smějí zapojovat obří banky. Britský ministerský předseda Gordon Brown ovšem nesouhlasí: vždyť první bankou, která se zhroutila – a přišlo to na zhruba 50 miliard dolarů –, byla Northern Rock a ta se angažovala čistě v oblasti hypotečních úvěrů.

Z Brownova postřehu plyne, že takové restrikce nezaručí, že nedojde k další krizi; King ovšem právem žádá, aby se bankám, které jsou příliš velké, než aby zkrachovaly, přitáhly otěže. Za značnou část výdajů, jež ve Spojených státech, Velké Británii i jinde utrpěli daňoví poplatníci, jsou zodpovědné právě velké banky. Amerika jen letos nechala zbankrotovat 106 menších bank. Obří náklady představují obří banky.

Krize je důsledkem přinejmenším osmi různých, leč provázaných nezdarů:

·        Banky příliš velké, než aby padly, mají perverzní pobídky: když hazardují a daří se jim, výnosy jim jdou do kapsy; když jim ale hazard nevyjde, díru zalepí daňoví poplatníci.

·        Finanční ústavy jsou příliš vzájemně provázané; část AIG, která americké daňové poplatníky vyšla na 180 miliard dolarů, byla poměrně malá.

·        I když jsou jednotlivé banky malé, jejich chování může vyvolat systémové riziko, jestliže se chovají korelujícími způsoby, vycházejícími z využívání týchž modelů.

·        Struktury pobídek uvnitř bank jsou nastavené tak, aby povzbuzovaly ke krátkozrakému chování a přílišnému riskování.

·        Banky při posuzování vlastního rizika nehledí na externality, které by (ony samy anebo jejich krach) způsobily ostatním, což je jeden z důvodů, proč v prvé řadě potřebujeme regulaci.

·        Při posuzování rizik banky odváděly mizernou práci – modely, které používaly, byly naprosto chybné.

·        Investoři, o rizicích předluženosti poučení zřejmě ještě méně než banky, vyvíjeli na banky obrovský tlak, aby podstupovaly nadměrné riziko.

·        Selhali regulátoři, u nichž se předpokládá, že situaci podchytí a jednání, které vyvolává systémové riziko, zabrání. I oni používali chybné modely, měli pokřivené pobídky, příliš mnoho z nich nechápalo úlohu regulace a velká část se stala „kořistí“ těch, které měli regulovat.

Kdybychom v regulační a kontrolní orgány mohli mít větší důvěru, mohli bychom být v těchto věcech klidnější. Jenže regulátoři a inspektoři jsou omylní, a tak tyto problémy musíme držet pod palbou ze všech stran.

Regulace s sebou samozřejmě přináší jisté náklady, ale nedostatečná regulatorní soustava plodí náklady nesmírného rozsahu. Pro prevenci další krize jsme prozatím ani v nejmenším neudělali dost, a přece přínosy posílené regulace nad zvýšením nákladů zdaleka převažují.

King má pravdu: banky příliš velké na to, aby zkrachovaly, jsou příliš velké na to, aby existovaly. Pokud zůstanou, musí existovat v rámci, který se občas nazývá modelem „veřejné služby“, takže budou všechny silně regulované.

Finanční trhy pokřivuje především možnost, aby takové banky nadále obchodovaly na vlastní účet. Proč by jim mělo být dovoleno hazardovat, když za jejich ztráty ručí daňoví poplatníci? Jaké jsou tu „synergie“? Mohou teoreticky převážit nad náklady? Některé velké banky se dnes věnují obchodování (na vlastní účet či jménem svých zákazníků) v natolik velkém rozsahu, že prakticky získaly tutéž nepoctivou výhodu, jakou mají osoby obeznámené s důvěrnými obchodními informacemi.

To jim sice může zajistit vyšší výnosy, ale na úkor ostatních. Hrací plocha není rovná – je čím dál víc nakloněná v neprospěch malých hráčů. Kdo by nedal přednost swapu úvěrového selhání zaručenému americkou či britskou vládou; není divu, že tomuto trhu vévodí instituce příliš velké na to, aby padly.

Jedna věc, na níž se dnes ekonomové shodnou, je, že významnou úlohu hrají pobídky. Pracovníci bank jsou odměňováni za vyšší výnosy – ať už plynou z lepší výkonnosti (předstižení trhu), anebo jen z většího hazardu (delší dluhová páka). Buď tedy na akcionáře a investory ušili boudu, anebo nechápali podstatu rizika a odměny. Možná že platí obojí. Buď jak buď, povzbudivé to není.

Jelikož investorům scházelo důkladné porozumění riziku a podnikové řízení trpělo nedostatky, bankéři měli motivaci nevyvíjet kvalitní struktury pobídek. Tyto závady je nutné napravit – na úrovni organizace i konkrétního manažera.

Instituce, které jsou příliš významné, než aby zkrachovaly (či příliš komplikované, než aby prošly opravou), je tudíž třeba rozdělit. Kde to není možné, bude nutné přísně omezit činnosti, jež smějí vykonávat, a uvalit na ně vyšší daně a požadavky na kapitálovou přiměřenost a tím přispět k narovnání hrací plochy. Ďábel se samozřejmě ukrývá v detailech – a velké banky udělají vše pro to, aby veškeré změny, které budou přijaty, byly natolik drobné, že nepřeváží nad výhodami, které jim plynou z toho, že jim daňoví poplatníci dělají ručitele.

I kdybychom strukturu pobídek pro banky dokonale narovnali, což ani zdaleka na obzoru není, budou banky stále představovat značné riziko. Čím větší banka a čím větší rizika na sebe velké banky smějí brát, tím větší hrozba pro naše ekonomiky a společnosti.

Nejde o černobílou záležitost: čím silněji omezíme velikost, tím klidnější v těchto i v dalších otázkách regulace můžeme být. Právě proto má King, Paul Volcker, Expertní komise OSN pro reformu mezinárodní měnové a finanční soustavy a řada dalších pravdu v tom, že je zapotřebí velké banky držet na uzdě. To vyžaduje mnohovrstevný přístup, mimo jiné zvláštní daně, vyšší kapitálové požadavky, přísnější dohled a meze týkající se velikosti a činností vedoucích k podstupování rizika.

Další krizi takový přístup sice nezabrání, ale sníží její pravděpodobnost – a pokud už krize nastane, nevyjde tak draho.