Když byl ve Švýcarsku spuštěn Velký hadronový urychlovač a znovu když byl krátce nato kvůli technické závadě odstaven, převalila se vlna mediálního zájmu. Provoz urychlovače byl pro vědu dlouho očekávanou událostí, která by mohla potvrdit nebo podlomit jednu z nejúspěšnějších teorií toho, jak je strukturován vesmír. Zájem veřejnosti, jehož se mu dostalo, je u vědeckých novinek neobvyklý a souvisí asi s obavami, že se na našem zápraží šije něco stvořitelsky nebezpečného.

Mediální předehru doprovázel humbuk kolem potenciálních rizik, takže když zkouška neproběhla podle plánu, bylo přirozené tázat se, zda došlo k narušení časoprostorového přediva. Některé z prvních fám o tom, co by se mohlo stát, šly do krajnosti. Jedna spekulovala, že nové vysoké energie nás ve spojení s konkrétním způsobem rozpadu částic smetou z povrchu zemského. Podle jiného scénáře by laboratoř mohla vytvořit nezvladatelné malé černé díry. Podle ještě jiného vznik „strangeletu“ zrodí nové a děsivé úrovně jaderné energie.

Když si pohráváte s elementární hmotou, existují potenciální rizika, ale v tomto případě si odstávku vyžádal obyčejný únik plynu. Nijak se nemění to, co je na pokusu zajímavé spíš pro vědce než pro lovce novinek, a bude vzrušující, až CERN urychlovač znovu spustí.

Ve hře je následující. Aby byla vědecká teorie přijata, musí 1) vysvětlovat pozorovatelné jevy, 2) být „elegantní“ v tom smyslu, že je zřejmá její pravdivost a srozumitelnost a 3) předpovídat, co se stane, když učiníme něco, co jsme ještě nikdy neudělali.

Účelem Velkého hadronového urychlovače je vytvořit bezprecedentní situaci. Neobjeví-li se předpokládaná částice, bude zpochybněna řada teoretických abstrakcí – což je vystaví nebezpečí, že budou nahrazeny radikálně odlišnými alternativami.

Všeobecně se málo uznává, jak velký dopad může mít změna vědeckého modelu na skutečný svět. Většině lidí se témata, jež vzrušují fyziky, jeví jako něco, co ani v nejmenším neovlivňuje každodenní život. Uplatňuje se tu ale hlubší řetězec abstrakcí – nástrojů našeho myšlení – a ten se zakládá na způsobu, jímž vnímáme realitu.

Zamysleme se například nad tím, jak odlišný byl svět před objevením koncepce „nuly“. Nula je zásadní pro účetnictví, a tedy pro veškerý moderní obchod. A to je celkem daleký přesah od způsobu, jímž bereme představu „ničeho“ za samozřejmou. Toto pojetí na Západě vůbec neexistovalo, dokud katolická církev neodvolala zákaz tohoto pojmu, což učinila až ve dvanáctém století, 1400 let od objevu nuly v arabském světě.

Co by se stalo, kdyby se třeba neprokázaly teorie operující s mikroby? O přenosu informací či zpráv bychom nepřemýšleli tímtéž způsobem. Anebo pojetí silového pole, které umožňuje koncepci vlivu? Freudův originální model mysli, jehož nástupci od té doby formují to, jak uvažujeme sami o sobě, inspirovala Einsteinova teorie relativity. Působivé vědecké abstrakce nakonec pronikají do způsobu, jímž zakoušíme umění i jak sestavujeme zákony a formulujeme etiku.

Teorie prověřovaná v napjatě očekávaném experimentu CERN je jádrem sporu o to, které abstrakce jsou ve vesmíru elementárnější. Jedna se zakládá na čísle a druhá na formě. První má za to, že vesmír je ve své podstatě pravděpodobnostní, obecně nahodilý, ale s jistým řádem ve své nahodilosti. Postulátem druhé je, že vesmír je z podstaty geometrický a že mu vládnou geometrické rysy jako symetrie. Nalezne-li experiment předpokládanou částici, vychýlí spor směrem k formě.

Podívejme se, co by to mohlo znamenat v dlouhodobém výhledu. Když jste četli slovo „symetrie“, pravděpodobně jste mysleli na dvě souměrné poloviny či na zrcadlení. Tuto jednoduchou představu rozšiřujeme na veškeré přemýšlení o světě: muž a žena, nadřízený a podřízený, láska a nenávist, levá a pravá. Opírají se o ní naše úvahy o politice, náboženství, ba i o principech pravdy, na nichž spočívá naše soustava zákonů.

Co kdybychom ale v přírodě měli co do činění se symetrií trojic? Co kdyby se srážkou částic prokázalo, že skutečná rovnováha nevyžaduje dvě strany, ale tři?

Zkoušky v hadronovém urychlovači mohou vyvolat právě tuto změnu, stejně ničivou jako výbuch. Anebo možná bude méně dramatická a vyklube se v myšlenkách zaměstnance patentového úřadu zahleděného z okna kanceláře. Odlišné vnímání skutečnosti nás dokáže změnit – proměnit způsob našeho uvažování – a může přijít odkudkoli.