V dnešní Evropě se začínají prolínat antisemitismus, antisionismus a antiamerikanismus a nabírají na vášnivosti. Vyrůstají z jistého druhu slepoty, doprovázené podivnou směsicí odcizení, pocitu viny a strachu vůči Izraeli i Americe.

Miliony Evropanů odmítají vidět Izrael jako zemi bojující o přežití. Izrael si nemůže dovolit prohrát jedinou podstatnější válku, neboť to by znamenalo konec židovského demokratického státu. Zástupy Evropanů jsou však přesvědčeny, že s Izraelci je něco zásadního v nepořádku: nikdy nedělají kompromisy a při řešení politických problémů dávají přednost použití vojenských prostředků.

Něco podobného se projevuje i ve vztahu Evropanů k USA. Podívejte se na Evropu, říkají mnozí její obyvatelé, vymýtili jsme války, nebezpečné nacionalismy a diktatury. Vybudovali jsme mírumilovnou Evropskou unii. My nevedeme války, my vyjednáváme. Neutrácíme své prostředky za zbraně. Zbytek planety by se od nás měl poučit, jak společně žít a neterorizovat jeden druhého.

Jako Švéd takové pacifistické vychloubání poslouchám už celý život: neutrální Švédsko je prý morální supervelmoc. Teď se tohle chvástání stalo ideologií EU. Jsme Morální kontinent. Nazvěme to „pošvédštěním" Evropy.

Ano, na kontinentě, kde moderní totalitární hnutí - komunismus a nacismus - prolévaly potoky krve, je dnešní EU zázrak. Evropa však zapomíná, jak byly tyto ideologie přemoženy. Bez Armády USA by západní Evropa nebyla roku 1945 osvobozena. Bez Marshallova plánu a bez NATO by se nezotavila hospodářsky. Bez politiky zadržování pod americkým bezpečnostním deštníkem by sen o svobodě ve východní Evropě zadusila Rudá armáda, případně by do Evropy vnesla jednotu, ovšem pod praporem s rudou hvězdou.

Západoevropané také zapomínají, že některé části světa nikdy nepoznaly svobodu. V mnoha místech představují mučírny pravidla hry, nikoliv pitvorné a ostudné chyby špatně dozorovaných vojáků. Všechny snahy se v takových místech chovat po evropsku a vyjednávat - aniž by se diplomacie opírala o potřebnou vojenskou sílu - by byly k pláči.

Místo podpory těch, kdo proti mezinárodnímu terorismu bojují, se mnozí Evropané snaží svalit vinu za šíření terorismu na Izrael a USA. Jde o novou evropskou iluzi. Právě z tohoto uvažování pramení současný španělský appeasement à la Mnichov.

Co kdyby však Španělsko - a Evropa jako celek - reagovalo na madridský železniční útok opačně: „Slibujeme, že kvůli tomuto masakru zdvojnásobíme svůj příspěvek ke stabilizaci Iráku a vyšleme dvakrát víc vojáků, expertů, inženýrů, učitelů, policistů, lékařů a miliardy eur na pomoc spojeneckým silám a jejich iráckým spolupracovníkům." Triumf teroristů by se proměnil v triumf války proti teroru.

Představy, jež o Americe a Izraeli mají mnozí Evropané, vytvářejí politické klima pro odpornou zaujatost. Rýsuje se nám tu Velký Satan a Malý Satan. Amerika prý chce ovládnout svět - právě z toho obviňuje tradiční antisemitská rétorika Židy. Moderní antisionistické fráze vskutku vykreslují izraelský cíl jako snahu ovládnout celý Střední východ. Tyto názory se odrážejí v průzkumech veřejného mínění, v nichž Evropané tvrdí, že opravdovým nebezpečím pro světový mír jsou Izrael a USA.

Britský spisovatel Ian Buruma říká, že tento evropský vztek vůči Americe a Izraeli má co do činění s pocitem viny a se strachem. Dvě světové války vedly k tak děsivému krveprolití, že jsme si imperativ „již nikdy" vysvětlili jako „blahobyt doma a nezasahovat za hranicemi". Problém tohoto pojetí tkví v tom, že mohlo přežít jedině pod ochranou americké síly.

Krajní antiamerikanismus a antisionismus se vlastně prolínají. Onen takzvaný mírový plakát „Hitler měl dva syny: Bushe a Šarona", vyvěšovaný při evropských protiválečných manifestacích, kombinuje trivializaci nacismu s démonizací obětí nacismu a těch, kdo nacismus přemohli.

Mnohé z řečeného plyne z podvědomého evropského pocitu viny ve vztahu k holocaustu. Oběti holocaustu - a jejich děti a vnuci - dnes prý dělají jiným totéž, co bylo provedeno jim. Položením rovnítka mezi vraha a oběť si nad situací myjeme ruce.

Tento model antisionismu a antiamerikanismu se vrací znovu a znovu. Zdá se, že „odporný Izraelec" a „odporný Američan" patří do téže rodiny. Prostředkem tohoto hanobení se stává „odporný Žid", když se takzvaným neokonzervativcům dává za vinu jak americký militarismus, tak izraelské násilnosti a pak se selektivně vyjmenují: Wolfowitz, Perle, Abrams, Kristol atd. Jde o novou verzi starého mýtu, že USA ovládají Židé.

Před nedávnem uhodil hřebík na hlavičku šéfredaktor Die Zeit Josef Joffe: tak jako o Židech, i o Američanech se říká, že jsou sobečtí a nadutí. Tak jako Židé, i oni jsou otroky fundamentalistické víry, která z nich dělá nebezpečné farizeje. Tak jako Židé, i Američané jsou hrabiví kapitalisté, pro něž nejvyšší hodnotou je peněžní vazba. „Amerika a Izrael jsou outsideři - právě tak jak jimi odnepaměti byli a ve 21. století stále jsou Židé," říká Joffe.

Spojitosti mezi antisemitismem, antisionismem a antiamerikanismem jsou až příliš zřetelné. Pokud evropští lídři tento příšerný trojspolek otevřeně neodsoudí, otráví středovýchodní politiku i transatlantické vztahy.