BERKELEY – Ze všech prapodivných věcí, které se tuto zimu odehrály, byl možná nejprapodivnější vznik rozsáhlé republikánské opozice vůči snaze Obamovy administrativy zabránit skokovému nárůstu nezaměstnanosti ve Spojených státech na deset nebo i více procent. Není pochyb o tom, že kdyby byl v�listopadových volbách zvítězil John McCain, prošel by Kongresem s�jednoznačnou podporou republikánů stimulační balík založený na deficitních výdajích, který by se velice podobal Obamovu plánu – možná by jen obsahoval víc daňových škrtů a nižší růst výdajů.

Jak v�roce 2003 prohlásil o jiném stimulačním balíku N. Gregory Mankiw, tehdejší hlavní ekonomický poradce prezidenta George W. Bushe, není v�tom žádná velká věda. Deficitní výdaje v�recesi podle něj „pomáhají udržet agregátní poptávku po zboží a službách. Na tom není nic novátorského. Je to velmi konvenční politika krátkodobé stabilizace: najdete ji ve všech hlavních učebnicích…“

Dokážu pochopit (byť s�nimi nesouhlasím) odpůrce stimulačního plánu, kteří se domnívají, že situace není tak zlá, že vládní výdaje budou pomalé a marnotratné (zatímco správně zacílené daňové škrty by vytvořily účinnější stimul), a proto by bylo lepší potopit Obamův stimulační návrh a zkusit to za pár měsíců znovu.

Dokážu také pochopit (byť s�nimi nesouhlasím) odpůrce, kteří se domnívají, že krátkodobý stimulační účinek plánu bude malý, přičemž vzhledem ke slabé fiskální pozici Ameriky by plán dlouhodobě zatížil ekonomiku náklady na obsluhu výsledného dluhu.

Nedokážu však pochopit odpor založený na tvrzení, že stimulační balík jednoduše nebude fungovat: vláda utratí peníze, domácnosti obdrží daňové slevy a nestane se nic, co by zvýšilo zaměstnanost a výrobu. Dokonce existuje překvapivě velký myšlenkový proud, který tvrdí, že stimulační balíky jednoduše nefungují nikdy.

Tento odpor nepřichází jen od politiků, kteří kalkulují s�tím, že opozice vůči jakýmkoliv návrhům jim může přinést volební body, a neodráží ani žádný ucelený pravicový nebo i levicový politický světonázor. Mezi zásadní odpůrce stimulů, jejichž práce se mi v�poslední době dostaly na stůl, patří fundamentalisté efektivních trhů jako Eugene Fama z�Chicagské univerzity, marxisté jako David Harvey z�Newyorské městské univerzity, klasičtí ekonomové jako Robert Barro z�Harvardu, fanatici do zlata jako Benn Steil z�Rady pro zahraniční vztahy a celá řada dalších.

Já osobně zkrátka nerozumím jejich argumentu, že vládní výdaje nemohou pozvednout ekonomiku. Podle mého názoru jednoduše strkají hlavy do písku.

Na počátku roku 1996 činila míra nezaměstnanosti v�USA 5,6%. Americké firmy a investoři pak objevili internet. V�průběhu následujících čtyř let vystřelily roční americké výdaje na vybavení pro informační technologie a software prudce vzhůru, konkrétně z�281 na 446 miliard dolarů, míra nezaměstnanosti v�USA klesla z�5,6% na 4% a ekonomika začala růst reálným ročním tempem 4,3%, neboť boom výdajů do špičkových technologií dosadil nezaměstnané na nově vzniklá pracovní místa.

Na počátku roku 2004 americké banky zjistily, že si mohou levně půjčovat peníze z�Asie a poskytovat je na domácí hypotéky s�vyšším výnosem, a přitom prostřednictvím rafinovaného finančního inženýrství oddělovat a striktně kontrolovat rizika – nebo si to alespoň myslely. V�průběhu následujících dvou let se roční americké výdaje na obytnou výstavbu raketově zvýšily z�624 na 798 miliard dolarů, míra nezaměstnanosti klesla z�5,7% na 4,6% a ekonomika dosáhla reálného ročního tempa 3,1%.

V�obou těchto případech se velké skupiny Američanů rozhodly zvýšit své výdaje. Lze namítnout, že ani jedna z�obou skupin neměla zvyšovat výdaje v�takové míře – že obě podlehly „iracionální rozmařilosti“ – a že je měl někdo „odstavit od lizu“ dříve. Nelze však tvrdit, že tyto skupiny nezvýšily výdaje a že jejich zvýšené výdaje nezajistily velkému počtu Američanů – v�obou případech zhruba dvěma milionům – produktivní a drahocenné zaměstnání.

Vládní peníze jsou stejně dobré jako peníze kohokoliv jiného. Může-li zápal firem pro výdaje na špičkové technologie a zápal nových vlastníků nemovitostí pro výdaje na čtyřpokojové domy povzbudit zaměstnanost a produkci, jakým argumentem zdůvodní Harvey, Fama, Barro, Steil a jim podobní, že vládní výdaje nic takového nedokážou? Tohle zkrátka nechápu.