Thursday, September 18, 2014
0

Pravidla rekonstrukce

Rekonstrukci Libanonu, tak svědomitě uskutečňované v 90. letech minulého století, v současnosti hrozí zmar. V tomto ohledu ovšem Libanon není jediný: podle OSN i několika nezávislých studií čelí země, které procházejí přerodem od války k míru, zhruba 50% riziku, že sklouznou zpět do válečného konfliktu. A skutečně, ve Východním Timoru, Iráku, Afghánistánu, Kosovu a mnoha dalších zemích se zdá, že přechod k míru selhává.

Obdobně platí, že v mnoha dalších státech, jež procházejí rekonstrukcí, jsou neuzavřené záležitosti. Například v Demokratické republice Kongo právě proběhly první volby po 40 letech. Na úspěchu tamní transformace a rekonstrukce bude záviset stabilita afrického regionu Velkých jezer, snad nejnásilnější oblasti kontinentu.

Když skončí válka, země stojí před mnohavrstevnou transformací. Násilí musí ustoupit bezpečnosti pro obyvatele, bezpráví a politické vytěsňování musí vystřídat právní řád a participační vláda, etnickou, náboženskou a třídní či kastovní polarizaci musí nahradit národní usmíření a poničená válečná hospodářství se musí transformovat ve fungující tržní ekonomiky, jež dají obyčejným lidem možnost se uživit.

Kvůli tomuto souboru úkolů se hospodářská rekonstrukce zásadně liší od „rozvoje jako obvykle“. Má-li uspět, přechod k míru vyžaduje demobilizaci, odzbrojení a opětovné začlenění bývalých bojovníků do společnosti, stejně jako rekonstrukci a obnovu služeb a infrastruktury.

Aby bylo těchto met dosaženo, úsilí o mír by mělo mít přednost před rozvojovým úsilím, pokud se jejich cíle dostanou do rozporu. Optimální ekonomické politiky a osvědčené postupy často nejsou dosažitelné – nebo dokonce žádoucí. To také znamená, že programy vztahující se k míru by měly mít přednost při rozdělování rozpočtových prostředků.

Samozřejmě, co je možné při ekonomické koncepci politik, bude určovat legitimita vlády nebo jiného politicky rozhodného orgánu. Slabá dočasná národní vláda – nebo okupační administrativa Organizace spojených národů nebo jiné moci – by se neměla pokoušet uskutečňovat politiky, jako je privatizace národních zdrojů, když by takový krok mohl vyvolat politický odpor.

Ba časná privatizace bude pravděpodobně ničivá sama o sobě, protože nad vlastnickými právy zůstanou po jistý čas pochybnosti. Pro poměřování úspěchu tedy potřebujeme nové měřítko. Projekty je třeba posuzovat podle toho, zda přispívají k míru a umíření, nikoli na základě čistě ekonomických hledisek.

Účinná demobilizace a usmíření v Salvadoru například zajistily upevnění míru po brutální občanské válce, která v zemi řádila v 80. letech minulého století. Jinde však nevěnování pozornosti nadřazenosti politiky během přechodu k míru mělo tragické důsledky.

Neschopnost demobilizovat a usmířit frakce v Libanonu, kde Hizballáh zůstal ozbrojený navzdory proměně v politickou stranu, znamenala, že válečné vření vždycky probublávalo pod povrchem. Obdobně platí, že krach mírového procesu v Angole a na Haiti a různé překážky vývoje v Kambodži a Nikaragui během 90. let 20. století odrážejí nezdar demobilizace a integrace.

Na pohled se zdá, že OSN má ideální postavení na to, aby rekonstrukční úsilí vedla, protože na rozdíl od rozvojových institucí, jako je Světová banka, dokáže slučovat politické a ekonomické cíle, jež představují rovnocenné složky přechodu k míru. Přesto se OSN znovu a znovu v této úloze ukázala jako neschopná. V Kosovu například transformace Kosovské osvobozenecké armády v civilní mírovou sílu během let zapříčinila nárůst nestálosti a nebezpečí, čehož by administrativa OSN mohla nakonec litovat, pokud vyjasnění konečného statusu provincie nepovede k nezávislosti.

Přístup k přechodu k míru coby k „rozvoji jako obvykle“ navíc už vyústil v nové násilí ve Východním Timoru, zemi, o níž OSN kdysi rozhlašovala, že jde o ukázkový úspěch. Komerční využití bohatých ropných a plynových zásob v Timorském mořském zlomu mohlo napomoci rekonstrukci a vytvořit pracovní místa pro 30% pracovní síly, která je nezaměstnaná. Místo toho Východní Timor, s rozhodným souhlasem MMF, vytvořil „ropný fond“ v norském stylu, aby si šetřil peníze na horší časy. Ale ve Východním Timoru jsou hodně špatné časy už teď.

Irák poskytuje celou řadu příkladů rizik plynoucích ze špatně nastavených priorit. Urychlené snahy privatizovat irácký ropný průmysl se ukázaly jako pohroma, neboť mnoha Iráčanům potvrdily podezření, že Američané okupující jejich vlast jsou rozhodnuti „vykrást“ bohatství země, což rozdmýchalo plameny násilného odporu. Ba privatizace byla coby zvolená politika tím podivnější, že byla předem odsouzena k nezdaru: investory zcela zřetelně nemůže lákat nákup aktiv, u nichž se vlastnické právo může změnit, jakmile moc převezme legitimní irácká vláda – což je obrovská překážka pro investice i v Kosovu.

Spojené státy se ovšem neponaučily. Na pokraji občanské války Irák nedávno ohlásil restrukturalizaci svého zahraničního dluhu. Místo zlepšování služeb a životních podmínek v oblastech, kde to mohlo napomoci k upevnění míru, vláda na příkaz Ameriky vyčlení miliony dolarů na odměny pro investiční banky, účetní firmy a právní poradce, již se na tomto refinancování budou podílet.

Každý přechod k míru se může ukázat jako prchavý, jestliže si zákonodárci za principiální prioritu nestanoví politické usmíření a integraci – nikoli optimální hospodářské politiky. Navzdory svým nezdarům je k dohledu nad takovými snahami stále zřejmě nejlépe připravenou organizací OSN. Složitost úkolů, jimž postkonfliktní země čelí, však podtrhuje naléhavou potřebu zajistit OSN schopnost je úspěšně řešit.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured