NEW YORK – Dnes už panuje konsenzus, že americká recese – už rok stará – bude zřejmě dlouhá a hluboká a že postihne téměř všechny země. Měl jsem vždycky za to, že představa, že dění v Americe se zbytku světa nedotkne, je mýtus. Události to teď potvrzují.

Amerika naštěstí konečně má prezidenta s určitými vědomostmi o podstatě a závažnosti problému, který se zavázal k rozhodnému stimulačnímu programu. Právě to, společně s koordinovanými kroky vlád jinde ve světě, zajistí, že pokles bude méně hluboký, než by jinak byl.

Federální rezervní systém Spojených států, který ke vzniku potíží přispěl kombinací přemíry likvidity a liknavé regulace, se snaží svou vinu odčinit – zaplavováním ekonomiky likviditou, což je opatření, které v nejlepším případě pouze brání zhoršení situace. Není divu, že ti, kdo ke vzniku problémů přispěli a blížící se katastrofy si nevšimli, nepředvádějí při jejím řešení právě mistrný výkon. V současnosti už propad nabral hybnou sílu, a než se situace zlepší, bude se ještě zhoršovat.

V některých ohledech Fed připomíná opilého řidiče, který znenadání zjistí, že sjíždí ze silnice, a tak začne prudce přejíždět ze strany na stranu. Reakcí na nedostatek likvidity je další likvidita. Až se ekonomika začne zotavovat a banky začnou půjčovat, dokáže Fed likviditu ze systému plynule stáhnout? Zažije Amerika inflační bouři? Anebo, což je pravděpodobnější, přežene Fed při dalším projevu přebytku likvidity svou reakci a zadusí oživení hned v zárodku? Uvážíme-li, jak nepevnou ruku projevoval doposud, nelze mít v to, co nás čeká, mnoho důvěry.

Nejsem si ovšem jistý, zda se dostatečně rozumí některým fundamentálním problémům, před nimiž stojí globální hospodářství, a bez toho není pravděpodobné, že současná recese ustoupí ráznému růstu – ať už Fed odvede třeba sebelepší práci.

USA dlouhou dobu hrály významnou úlohu v udržování globální ekonomiky v chodu. Americká rozhazovačnost – skutečnost, že nejbohatší země světa nedokázala žít jen ze svých prostředků – se často kritizovala. Možná že ale svět měl vyjadřovat vděk, protože bez americké rozmařilosti by globální agregátní poptávka nebyla dostatečná. V minulosti tuto úlohu plnily rozvojové země hospodařící s obchodními a fiskálními deficity. Zaplatily ale vysokou cenu a teď je normou fiskální zodpovědnost a konzervativní měnové politiky.

Vždyť mnohé rozvojové země ze strachu, že přijdou o svou ekonomickou svrchovanost ve prospěch MMF, jak se stalo během asijské finanční krize roku 1997, nahromadily v rezervách stovky miliard dolarů. Peníze uložené do rezerv jsou neutraceným příjmem.

Narůstající nerovnost v mnoha zemích světa navíc zapříčinila, že od těch, kdo by utráceli, odtékaly peníze k těm, kdo jsou tak movití, že ať se snaží, seč jim síly stačí, všechno neutratí.

Jako třetí faktor zapůsobil neutuchající ropný apetyt světa, překračující jeho schopnost či ochotu těžit. Rostoucí ceny ropy napumpovaly peníze do zemí obdařených ropou, což opět přispělo k záplavě likvidity. Přestože se teď už ceny ropy zchladily, mohutné oživení by je mohlo znovu vystřelit.

Po určitou dobu se o této záplavě likvidity hovořilo téměř souhlasně. Šlo ale pouze o druhou stranu toho, čeho se obával Keynes – nedostatečné celosvětové agregátní poptávky. Pátrání po výnosech přispělo k lehkomyslnému pákovému obchodování a podstupování rizik, což vytvořilo základ současné krize.

Americká vláda bude po určitou dobu zvýšené úspory amerických spotřebitelů kompenzovat. Pokud ale američtí spotřebitelé přejdou od svých bezmála nulových úspor k mírným 4% až 5% HDP, tlumivý účinek na poptávku (vedle účinku plynoucího z poklesů investic, vývozů a výdajů jednotlivých států a místních samospráv) plně nevynahradí ani ty nejrozsáhlejší programy vládních výdajů. Vlády dbalé obrovských přírůstků dluhového břemene plynoucích z obřích záchranných balíčků a ohromujících schodků pocítí za dva roky tlak, aby hospodařily s primárním přebytkem (kde jsou vládní výdaje očištěné o splátky úroků nižší než příjmy).

Před několika lety panovaly obavy z rizika neřízeného vývoje „globálních nevyvážeností“. Na současnou krizi lze pohlížet jako na součást tohoto dění, leč se stěžejními problémy, z nichž tyto nevyváženosti vzešly, se dělá jen málo. Nepotřebujeme jen dočasné stimuly, ale dlouhodobější řešení. Nejde o to, že by byl nedostatek potřeb; jde pouze o to, že ti, kdo by tyto potřeby mohly naplňovat, nemají dostatek financí.

Zaprvé je třeba zvrátit znepokojující trendy sílící nerovnosti. Progresivnější zdanění příjmů pomůže také stabilizovat ekonomiku, díky tomu, co ekonomové nazývají „automatické stabilizátory“. Ku prospěchu by rovněž bylo, kdyby vyspělé rozvinuté země splnily své závazky, že pomohou nejchudším lidem světa a navýší své rozpočty zahraniční pomoci na 0,7% HDP.

Zadruhé svět potřebuje rozsáhlé investice, má-li zareagovat na výzvy globálního oteplování. Přepravní systémy a způsoby bydlení se musí zásadně změnit.

Zatřetí potřebujeme globální rezervní systém. Nedává mnoho smyslu, aby nejchudší země světa půjčovaly peníze těm nejbohatším s nízkými úrokovými sazbami. Jde o nestabilní systém. Dolarový rezervní systém se chvěje v základech, ale je pravděpodobné, že jej vystřídá systém opřený o dolar a euro či o dolar, euro a jen, který bude ještě nestabilnější. Roční emise světové rezervní měny (obdoby toho, co Keynes nazýval Bancor a MMF nazývá SDR) by mohly přispět k rozdmýchání globální agregátní poptávky a uplatnit se jako prostředek prosazování rozvoje a řešení problémů globálního oteplování.

Letošní rok bude ponurý. Otázka, kterou si teď musíme klást, zní: jak můžeme zvýšit pravděpodobnost, že nakonec dojdeme k ráznému zotavení?