Tento týden Amerika a Singapur urovnaly poslední překážky a uzavřely bilaterální dohodu o volném obchodu. Obdobné smlouvy se dnes Asií šíří jako požár.

Až donedávna většina východoasijských zemí uskutečňovala nediskriminační obchodní politiky prostřednictvím jednostranných liberalizací, Asijského či Pacifického hospodářského společenství a Světové obchodní organizace (WTO). Jak naznačuje dohoda mezi USA a Singapurem, oblibu si získávají diskriminační bilaterální a regionální iniciativy. Jako věrohodná možnost dnes působí východoasijský hospodářský blok zformovaný kolem Číny a Japonska nebo kolem jedné z těchto zemí. Ocitne se region v rámci WTO kvůli takovému obchodování na vedlejší koleji?

Východoasijské země mají relativně liberální obchodní politiky a jsou poměrně dobře integrovány do světové ekonomiky. Za touto maskou se ovšem skrývají ohromné rozdíly. Hongkong a Singapur jsou svobodné přístavy. Severní Korea a Tchaj-wan svá hospodářství v posledních letech značně liberalizovaly. Malajsie je celkem otevřená, ovšem výrazně protekcionistická, hlavně v oblasti služeb. Thajská ochranná cla jsou stále vysoká. Indonésie a Filipíny se topí v politické a ekonomické nestabilitě. Ochrana v chudých zemích - Barmě, Vietnamu, Kambodži a Laosu - je vysoká.

Uvažme nyní dva regionální tahouny, Japonsko a Čínu. Japonsku nedovoluje jeho zkornatělé domácí hospodářství uplatnit se jako vůdce regionu. V oblasti obchodní politiky je neprůbojné, obzvláště ve své závislosti na zemědělském protekcionismu.

Čína podává jiný obrázek. Její závazky v WTO jsou nejsilnější mezi rozvíjejícími se zeměmi. V obchodní politice se přiblížila ostatním rozvíjejícím se zemím, když snížila průměrné celní sazby na úroveň jihovýchodní Asie a latinské Ameriky (kolem 10%) a zavedla srovnatelnou otevřenost vůči přímým zahraničním investicím. Výsledkem je, že prostředí na tomto nově vznikajícím trhu je mnohem konkurenčnější, obzvláště z hlediska přitažlivosti pro přímé zahraniční investice.

Stopy ,,nového regionalismu" je vidět všude. Průkopníkem tohoto přístupu byl Singapur. Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) jedná s několika třetími zeměmi. Dosud se rozeběhla jen navrhovaná dohoda o volném obchodu mezi ASEAN a Čínou. V pohybu jsou obdobné iniciativy i v severovýchodní Asii.

V pozadí leží jak politické, tak ekonomické faktory. Čína vnímá dohody o volném obchodu jako prostředek k převzetí role strategického vůdce regionu. Ekonomická motivace je většinou obranná. Ovšem kvůli tomu, že WTO uvízla na mrtvém bodě, rozpoutal se boj o zajištění preferenčního přístupu na trhy světových mocností a za zmírnění obchodního tlaku prostřednictvím uzavírání pevných bilaterálních a regionálních partnerství.

Při dnešních trendech by vedle bloků vedených USA a EU mohlo vykrystalizovat východoasijské obchodní seskupení s centrem v Číně (spíše než v Japonsku) a vzájemná propojení v podobě nadregionální mozaiky bilaterálních a ,,plurilaterálních" dohod o volném obchodu. Zůstane-li WTO ve svých zaběhlých kolejích, je takový scénář znepokojivý, protože světovému hospodářství rozkrájenému na regionální plátky bude dominovat diskriminace, úřední šiml a silová hra.

V takovém světě by chudým a slabým zemím zůstal černý Petr. Pokud se ovšem globální obchodní soustava institucionalizovaná v WTO prohloubí, obzvláště v rámci současného kola multilaterální, nediskriminační liberalizace, jež bylo dojednáno v Dauhá, prokáže se nový regionalismus jako neškodný.

Konečně je pravda, že východní Asii nestačí jen dohody o volném obchodu, neboť jde o region vysoce závislý na obchodu a investicích z okolního světa. Region bude mít i nadále dlouhodobý hmotný zájem na takové WTO, která bude zajišťovat svobodnější obchod na celém světě, tedy nikoliv bilaterálně nebo regionálně, nýbrž multilaterálně.

WTO je důležitá pro východní Asii, ale platí to i naopak. Z přibližně dvaceti aktivních rozvíjejících se a nově rozvinutých zemí v WTO téměř polovina pochází z této oblasti. V dalším kole liberalizace dohodnutém v Dauhá nelze učinit trvalý pokrok bez aktivní účasti východní Asie, a to ani v jednotlivých záležitostech, ani celkově.

Číně se kvůli její hospodářské a obchodní síle musí při realizaci daužského kola liberalizace dostat přednějšího postavení. Existují první pozitivní signály, že uvnitř WTO volí ,,brazilskou," a nikoli ,,indickou" strategii. Nechová se negativisticky ani obstrukčně a neblokuje liberalizační proces na několika frontách, což jsou indické historické způsoby při jednáních o světovém obchodu. To je správný přístup těch v čínském vedení, kteří si přejí vytěžit z WTO maximální výhody a podpořit tak reformu na domácí scéně.

Korea je v WTO aktivní a konstruktivní, s výjimkou zemědělství. Tchaj-wan je také odhodlán hrát konstruktivní roli - pokud mu to pevninská Čína dovolí. Politiky městských států, Hongkongu a Singapuru, jsou prozíravé a zaměřují se na přístup na trh a pevné zásady.

Malajsie a Thajsko vyvíjejí v WTO jistou aktivitu, jež směšuje polohy volně tržní a ochranářské. Indonésie a Filipíny jsou slabší, ochromené nesoudržností svých politik a potřebou hasit domácí požáry, a nemají dostatek kapacit, aby si poradily s přibývající a stále složitější agendou WTO. Vietnam, Laos a Kambodža na vstup do WTO čekají.

Světová obchodní organizace je na rozcestí. Velmi nutně potřebuje liberalizovat postupně obchod. Je potřeba, aby silné vedení USA postrčilo WTO v tomto směru. Je ale zároveň nutné vyhnout se budoucnosti ve stylu EU (regulační přetížení) i ve stylu OSN (bezvýznamné konference bez výsledků). To je mnohem pravděpodobnější pod Bushovou administrativou než za jakékoli alternativy Demokratů, neboť má vyšší kredit v oblasti volného obchodu a průbojnější zahraniční politiku. Robert Zoellick, poradce prezidenta Bushe v obchodních záležitostech, ovšem potřebuje spojence. Mnoho spojenců - včetně Číny - může najít ve východní Asii.