Friday, October 31, 2014
0

Právo zemřít

Dne 21. prosince odpojil italský lékař Mario Riccio od Piergiorgia Welbyho dýchací přístroj, který tohoto pacienta udržoval při životě. Welby, jenž trpěl svalovou dystrofií a byl ochrnutý, sváděl s italskými soudy neúspěšný boj o právo zemřít. Jakmile mu Riccio podal uklidňující lék a odpojil dýchací přístroj, řekl Welby třikrát děkuji: své manželce, svým přátelům a svému lékaři. O pětačtyřicet minut později byl mrtev.

Welbyho požadavku na smrt se dostalo v Itálii široké publicity, která vedla ke vzrušené debatě. V době psaní tohoto článku ještě není zřejmé, zda bude Riccio z něčeho obviněn. Přinejmenším jeden italský politik však vyzval k jeho zatčení za zabití.

Welbyho smrt vyvolává dvě otázky, jež je potřeba rozlišit. První zní, zda má člověk právo odmítnout léčbu, která ho udržuje při životě. A druhá, zda lze dobrovolnou eutanazii eticky ospravedlnit.

Podmínkou jakékoliv léčby by měl být pacientův informovaný souhlas, pokud jde o svéprávnou dospělou osobu schopnou činit rozhodnutí. Vnucování léčby svéprávnému dospělému pacientovi, který ji nechce, se prakticky rovná násilnému trestnému činu. Můžeme si myslet, že pacient činí nesprávné rozhodnutí, ale měli bychom respektovat jeho právo je učinit. Takové právo uznává většina zemí, avšak Itálie podle všeho ne.

Dokonce i římskokatolická církev už dlouho zastává názor, že neexistuje povinnost využívat „mimořádných“ či „nepřiměřených“ prostředků za účelem prodloužení života – toto stanovisko bylo znovu zopakováno v „Prohlášení o eutanazii“, které v roce 1980 vydala Svatá kongregace pro doktrínu víry a schválil je papež Jan Pavel II. V dokumentu se konstatuje, že odmítnutí tíživé léčby „se nerovná sebevraždě“. Právě naopak: takové odmítnutí „by mělo být pokládáno za smíření se se stavem člověka, za přání vyhnout se lékařskému zákroku nepřiměřenému k výsledku, jejž lze očekávat, nebo za touhu nezatěžovat rodinu či společenství nadměrnými výdaji.“

Takový popis se na Welbyho rozhodnutí dobře hodí. Z daného hlediska dělal Riccio pro Welbyho to, co pro něj měl být připraven učinit každý: Welby byl ochrnutý a nedokázal své odmítnutí tíživé léčby sám uvést ve skutek.

Přehoupne-li se nakonec Welbyho případ na správnou stranu linie narýsované římskokatolickou doktrínou, pak hlubší otázka zní, zda církevní doktrína rýsuje tuto linii v místě, kde to má logiku. Může-li nevyléčitelně nemocný pacient odmítnout tíživou léčbu s vědomím, že toto odmítnutí bude znamenat jeho smrt, proč by také nevyléčitelně nemocný pacient, který není udržován při životě prostřednictvím léčby, ale shledává, že samotná nemoc činí jeho život tíživým, neměl mít možnost vyhledat pomoc, jež ho této zátěže zbaví?

Obhájci katolického učení by odpověděli, že ve druhém případě má pacient v úmyslu svůj život ukončit a to je nesprávné, zatímco v případě prvním má pacient pouze v úmyslu vyhnout se dodatečné zátěži spojené s léčbou. Smrt je zde pochopitelně předvídatelným důsledkem odmítnutí takové zátěže, avšak zároveň jde o jakýsi přímo nezamýšlený vedlejší produkt. Pokud by se pacient mohl této zátěži vyhnout, a přesto žít dál, rozhodl by se právě takto. Welbymu neměl nikdo ke smrti dopomáhat, tvrdili by možná tito lidé, poněvadž výslovně prohlásil, že chce zemřít, ne že se chce vyhnout tíživé léčbě.

Takové rozlišování je ovšem pochybné. V obou případech se totiž pacient vědomě rozhoduje pro postup, jenž povede k jeho smrti, nikoliv pro jiný postup, jenž by vedl k delšímu, leč tíživějšímu životu. Tím, že se římskokatolická církev zaměřuje na užší záměr odmítnout tíživou léčbu, a nikoliv na širší dopady takového rozhodnutí, dokáže se vyhnout nelidskému důsledku: totiž že by pacienti museli vždy přijmout život prodlužující léčbu, bez ohledu na to, jak může být taková léčba bolestivá či nákladná. Církev tak ovšem činí za cenu nedůslednosti vlastního rozhodného odporu proti asistované sebevraždě a dobrovolné eutanazii.

Mnoho zemí uznává právní nárok na odmítnutí léčby. Pouze v Nizozemsku, Belgii, Švýcarsku a americkém státě Oregon však lékaři smějí pomáhat pacientovi v ukončení života i jinými prostředky než vysazením léčby, která ho při životě udržuje.

Zejména Nizozemsko je v této souvislosti terčem nelítostné očerňovací kampaně. Kritikové tvrdí, že legalizace dobrovolné eutanazie vede ke zhroucení důvěry v lékařskou profesi a ke všemožným dalším strašlivým důsledkům. Pokud se však tato tvrzení zakládají na pravdě, tak to Holanďanům nikdo neřekl. Přestože se totiž v Nizozemsku od legalizace dobrovolné eutanazie změnila vláda, nikdo nevyvinul žádnou snahu toto opatření zrušit. Takový krok jednoduše nemá veřejnou podporu.

Holanďané vědí, jak se dobrovolná eutanazie v jejich zemi provádí, vědí, že legální eutanazie zlepšila, nikoliv poškodila jejich lékařskou péči, a přejí si mít možnost výpomoci při umírání, pokud ji někdy budou chtít a potřebovat. Neměl by mít takovou volbu každý?

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured