Tento měsíc si připomínáme 150. výročí vydání knihy
O původu druhů
Charlese Darwina. Evoluční teorie, kterou Darwin vamp#160;této skvělé knize formuloval, se opírá o dva pilíře: o myšlenku vývoje samp#160;úpravami a o myšlenku přirozeného výběru.
Darwin věřil, že současné organismy jsou potomky mnohem jednodušších předků: že jsou to produkty ničím nepřerušených dědičných linií, které lze zpětně vysledovat až kamp#160;původu života. Dnes máme řadu důkazů, které tuto teorii podporují – od výzkumu starodávných zkamenělin až po poslední objevy vamp#160;oboru molekulární biologie.
Samp#160;myšlenkou vývoje druhů samp#160;úpravami však nepřišel Darwin. Již o padesát let dříve naznačil Jean-Baptiste Lamarck, že živé organismy jsou produkty dlouhého historického procesu transformace. Jím navržené evoluční mechanismy, které zahrnovaly také dědičnost vlastností vyvolaných okolním prostředím, si však nikdy nezískaly oblibu.
Klíčem kamp#160;dlouhodobému úspěchu Darwinovy teorie proto byla jeho druhá silná myšlenka – totiž že i ty nejsložitější vlastnosti organismů jsou výsledkem přirozeného výběru. Hypotéza přirozeného výběru poskytla vědecké vysvětlení tak rozmanitých jevů, jako jsou oči savců, ptačí křídla nebo schopnost rostlin měnit světlo vamp#160;cukry. Dnes existuje řada příkladů působení přirozeného výběru vamp#160;přírodě.
Oba pilíře evoluční teorie jsou výsledkem interakce mezi třemi výraznými rysy živých organismů: reprodukcí (jednotlivci produkují potomstvo), dědičností (podobným se rodí podobní) a odchylkou (někdy se potomek liší od rodičů). Kamp#160;přirozenému výběru dochází vždy, když rozdíly mezi jednotlivci ovlivňují počet jimi vyprodukovaných potomků. Jsou-li odchylky ovlivňující reprodukci
dědičné
, je výsledkem
evoluce
prostřednictvím přirozeného výběru. Pokud výběr upřednostňuje po mnoho generací určitý konkrétní směr – řekněme efektivní pohyb ve vzduchu –, může dojít kamp#160;vývoji složitých struktur, jako jsou křídla, a koordinovaných procesů letu.
Chceme-li proniknout do podstaty darwinismu, musíme samozřejmě pochopit tři procesy tvořící jeho jádro. Potřebujeme vědět, jak se organismy vyvíjejí a reprodukují, co a jak se dědí a jak vznikají dědičné odchylky.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Pohled biologů na tyto procesy se donedávna silně soustředil na geny, což nejlépe vyjádřil Richard Dawkins ve své představě „sobeckého genu“. Na dědičnost a reprodukci se pohlíželo prizmatem DNA a její replikace, zatímco na odchylky prizmatem nahodilých změn vamp#160;některých sekvencích DNA.
Objevy učiněné na sklonku dvacátého století však ukázaly, že dědičnost má mnohem větší význam než DNA. Dnes víme o několika mechanismech, díky nimž mohou mít buňky samp#160;totožnou DNA odlišné vlastnosti, které se přenášejí na buňky dceřiné. Tato
epigenetická
dědičnost je klíčovou součástí normálního vývoje mnohobuněčných organismů, jako jsme my.
Buňky slinivky a kůže se u člověka na první pohled liší, a přesto mají ve stejných sekvencích DNA stejné geny. Vlastnosti buněk se navíc dědí vamp#160;příslušných dědičných liniích, přestože stimuly, které během embryonálního vývoje způsobily rozdíly mezi nimi, dávno vymizely.
Epigenetická dědičnost se projevuje nejen
uvnitř
jednotlivce vamp#160;průběhu jeho vývoje, ale i
mezi generacemi
: jednotlivé buňky kvasinek nebo bakterií mohou přenášet epigenetické odchylky zamp#160;jedné generace na druhou a mnohobuněčné organismy je mohou přenášet prostřednictvím spermií a vajíček. Pokud se během vývoje organismu změní epigenetický stav jeho zárodečných buněk, může se tato odchylka přenést na potomstvo.
Dobrý příklad tohoto jevu přináší práce Michaela Skinnera a jeho kolegů, kteří zjistili, že vpraví-li se do těla těhotných krys chemická látka potlačující androgeny (mužské pohlavní hormony), může potomstvo těchto krys trpět nemocemi, které se dědí po několik generací. Existuje mnoho dalších příkladů dědičných epigenetických odchylek, zamp#160;nichž některé vyvolává okolní prostředí. Gal Raz a jedna zamp#160;nás (EJ) nedávno prošli vědeckou literaturu a objevili 101 případů epigenetické dědičnosti mezi generacemi bakterií, plísní, prvoků, rostlin a živočichů, přičemž nepochybujeme o tom, že toto je pouze špička obrovského ledovce.
Kromě buněčné epigenetické dědičnosti existují také další, negenetické způsoby, jimiž se mohou odchylky přenášet zamp#160;generace na generaci. Jakožto lidé si je velmi dobře uvědomujeme: znamenitým příkladem je přenos kulturních odchylek, jako je odlišné náboženské přesvědčení. Našli bychom však i řadu méně známých příkladů informací naučených nebo osvojených negenetickými prostředky od rodičů, ať už jde o techniku hledání obživy u opic a krys, oblibu určitých druhů potravin u králíků nebo dialekty zpěvu u ptáků a velryb.
Vědomí, že se dědičnost neomezuje pouze na DNA, má důsledky nejen pro medicínu a zemědělství, ale i pro evoluční teorii. Víme například, že některé těžkosti a útrapy spojené samp#160;okolním prostředím, například dočasné hladovění, mohou mít vliv na budoucí generace. Protože dědičné negenetické odchylky často vyvolává okolní prostředí, musíme vamp#160;evolučních studiích rozšířit naši představu dědičnosti a odchylek tak, aby zahrnovala i dědičnost osvojených odchylek, tedy onu zlehčovanou myšlenku, která tvořila součást Lamarckovy teorie.
Vamp#160;jistém smyslu se tedy musíme vrátit kamp#160;Darwinovu původnímu pluralistickému přesvědčení. Darwin na rozdíl od mnoha svých dogmatičtějších následovníků uznával, že osvojené odchylky mají vamp#160;evoluci své místo. Ve světle nově objevených epigenetických mechanismů by dnes darwinovská evoluce měla zahrnovat vývoj samp#160;epigenetickými i genetickými úpravami a přirozený vývoj osvojených i nahodilých odchylek. Rozhodně by se neměla omezovat na „sobecké geny“.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Former US President Donald Trump's claim of absolute immunity from prosecution for "official acts" while he was in the White House is breathtaking in scope, as it could include ordering assassinations and coups. While the Supreme Court may not uphold Trump's expansive claim, its ruling will almost certainly give Trump what he wants.
thinks the majority's support for broad immunity for former presidents rests on a dangerous premise.
With cashless transactions rapidly replacing physical cash, central banks have an opportunity to serve the public interest by providing or shaping the infrastructure on which digital-payment systems are built. But to do so effectively, they will have to abandon outdated assumptions and re-imagine their own roles.
explain why policymakers should become more involved in shaping or creating digital-payments infrastructure.
From a long list of criminal indictments to unfavorable voter demographics, there is plenty standing between presumptive GOP nominee Donald Trump and a second term in the White House. But a Trump victory in the November election remains a distinct possibility – and a cause for serious economic concern.
Tento měsíc si připomínáme 150. výročí vydání knihy O původu druhů Charlese Darwina. Evoluční teorie, kterou Darwin vamp#160;této skvělé knize formuloval, se opírá o dva pilíře: o myšlenku vývoje samp#160;úpravami a o myšlenku přirozeného výběru.
Darwin věřil, že současné organismy jsou potomky mnohem jednodušších předků: že jsou to produkty ničím nepřerušených dědičných linií, které lze zpětně vysledovat až kamp#160;původu života. Dnes máme řadu důkazů, které tuto teorii podporují – od výzkumu starodávných zkamenělin až po poslední objevy vamp#160;oboru molekulární biologie.
Samp#160;myšlenkou vývoje druhů samp#160;úpravami však nepřišel Darwin. Již o padesát let dříve naznačil Jean-Baptiste Lamarck, že živé organismy jsou produkty dlouhého historického procesu transformace. Jím navržené evoluční mechanismy, které zahrnovaly také dědičnost vlastností vyvolaných okolním prostředím, si však nikdy nezískaly oblibu.
Klíčem kamp#160;dlouhodobému úspěchu Darwinovy teorie proto byla jeho druhá silná myšlenka – totiž že i ty nejsložitější vlastnosti organismů jsou výsledkem přirozeného výběru. Hypotéza přirozeného výběru poskytla vědecké vysvětlení tak rozmanitých jevů, jako jsou oči savců, ptačí křídla nebo schopnost rostlin měnit světlo vamp#160;cukry. Dnes existuje řada příkladů působení přirozeného výběru vamp#160;přírodě.
Oba pilíře evoluční teorie jsou výsledkem interakce mezi třemi výraznými rysy živých organismů: reprodukcí (jednotlivci produkují potomstvo), dědičností (podobným se rodí podobní) a odchylkou (někdy se potomek liší od rodičů). Kamp#160;přirozenému výběru dochází vždy, když rozdíly mezi jednotlivci ovlivňují počet jimi vyprodukovaných potomků. Jsou-li odchylky ovlivňující reprodukci dědičné , je výsledkem evoluce prostřednictvím přirozeného výběru. Pokud výběr upřednostňuje po mnoho generací určitý konkrétní směr – řekněme efektivní pohyb ve vzduchu –, může dojít kamp#160;vývoji složitých struktur, jako jsou křídla, a koordinovaných procesů letu.
Chceme-li proniknout do podstaty darwinismu, musíme samozřejmě pochopit tři procesy tvořící jeho jádro. Potřebujeme vědět, jak se organismy vyvíjejí a reprodukují, co a jak se dědí a jak vznikají dědičné odchylky.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Pohled biologů na tyto procesy se donedávna silně soustředil na geny, což nejlépe vyjádřil Richard Dawkins ve své představě „sobeckého genu“. Na dědičnost a reprodukci se pohlíželo prizmatem DNA a její replikace, zatímco na odchylky prizmatem nahodilých změn vamp#160;některých sekvencích DNA.
Objevy učiněné na sklonku dvacátého století však ukázaly, že dědičnost má mnohem větší význam než DNA. Dnes víme o několika mechanismech, díky nimž mohou mít buňky samp#160;totožnou DNA odlišné vlastnosti, které se přenášejí na buňky dceřiné. Tato epigenetická dědičnost je klíčovou součástí normálního vývoje mnohobuněčných organismů, jako jsme my.
Buňky slinivky a kůže se u člověka na první pohled liší, a přesto mají ve stejných sekvencích DNA stejné geny. Vlastnosti buněk se navíc dědí vamp#160;příslušných dědičných liniích, přestože stimuly, které během embryonálního vývoje způsobily rozdíly mezi nimi, dávno vymizely.
Epigenetická dědičnost se projevuje nejen uvnitř jednotlivce vamp#160;průběhu jeho vývoje, ale i mezi generacemi : jednotlivé buňky kvasinek nebo bakterií mohou přenášet epigenetické odchylky zamp#160;jedné generace na druhou a mnohobuněčné organismy je mohou přenášet prostřednictvím spermií a vajíček. Pokud se během vývoje organismu změní epigenetický stav jeho zárodečných buněk, může se tato odchylka přenést na potomstvo.
Dobrý příklad tohoto jevu přináší práce Michaela Skinnera a jeho kolegů, kteří zjistili, že vpraví-li se do těla těhotných krys chemická látka potlačující androgeny (mužské pohlavní hormony), může potomstvo těchto krys trpět nemocemi, které se dědí po několik generací. Existuje mnoho dalších příkladů dědičných epigenetických odchylek, zamp#160;nichž některé vyvolává okolní prostředí. Gal Raz a jedna zamp#160;nás (EJ) nedávno prošli vědeckou literaturu a objevili 101 případů epigenetické dědičnosti mezi generacemi bakterií, plísní, prvoků, rostlin a živočichů, přičemž nepochybujeme o tom, že toto je pouze špička obrovského ledovce.
Kromě buněčné epigenetické dědičnosti existují také další, negenetické způsoby, jimiž se mohou odchylky přenášet zamp#160;generace na generaci. Jakožto lidé si je velmi dobře uvědomujeme: znamenitým příkladem je přenos kulturních odchylek, jako je odlišné náboženské přesvědčení. Našli bychom však i řadu méně známých příkladů informací naučených nebo osvojených negenetickými prostředky od rodičů, ať už jde o techniku hledání obživy u opic a krys, oblibu určitých druhů potravin u králíků nebo dialekty zpěvu u ptáků a velryb.
Vědomí, že se dědičnost neomezuje pouze na DNA, má důsledky nejen pro medicínu a zemědělství, ale i pro evoluční teorii. Víme například, že některé těžkosti a útrapy spojené samp#160;okolním prostředím, například dočasné hladovění, mohou mít vliv na budoucí generace. Protože dědičné negenetické odchylky často vyvolává okolní prostředí, musíme vamp#160;evolučních studiích rozšířit naši představu dědičnosti a odchylek tak, aby zahrnovala i dědičnost osvojených odchylek, tedy onu zlehčovanou myšlenku, která tvořila součást Lamarckovy teorie.
Vamp#160;jistém smyslu se tedy musíme vrátit kamp#160;Darwinovu původnímu pluralistickému přesvědčení. Darwin na rozdíl od mnoha svých dogmatičtějších následovníků uznával, že osvojené odchylky mají vamp#160;evoluci své místo. Ve světle nově objevených epigenetických mechanismů by dnes darwinovská evoluce měla zahrnovat vývoj samp#160;epigenetickými i genetickými úpravami a přirozený vývoj osvojených i nahodilých odchylek. Rozhodně by se neměla omezovat na „sobecké geny“.